Vysoké Tatry

Od soboty 4.7. do soboty 11.7. jsme byli v počtu 22 turistů z Karlova na chatě v Mengusovcích, kterou jako jedinou zahraniční chatu vlastní KČT 1. brněnská. Pobytu předcházela schůzka, abychom se trochu poznali a něco se dověděli. Sešli jsme se všichni v sobotu večer po ubytování. Každý si zvolil program dle svých možností a večer jsme se zase všichni ve zdraví sešli. Mile nás překvapila vybavenost, čistota a praktičnost chaty, takže jsme některé věci vezli zbytečně - jako jar, dezinfekci,.....Výborně vybavená kuchyně pro tolik lidí. Nikdo se nepral o nádobí, talíře,......Protože jsme měli celý týdem štěstí na ukázkové počasí, ani jednou nebylo třeba pláštěnky, tak jsme snídali i večeřeli venku a třikráte jsme si udělali i oheň. A to díky panu správci Vojtovi Hronkovi, který s naším Milošem nařezal dříví a postarali se o buřtíky a pitivo. Marta dala na nástěnku veškeré spoje, mapky a další zajímavosti. V deskách měla připravené různé trasy na výlety včetně koupání v termálech ve Vrbově, průvodce. Do Vrbova se někteří vydali ve středu a přijeli velmi nadšení a odpočatí.

Každé ráno po snídani v trávě jsme se trousili na autobusovou zastávku /Dospělí 0,80 eur jízdenka. Nad 62 let sleva, nad 70 let zdarma./ a z ní dvě stanice dojeli na TEŽ zastávku Vašné Hágy, odkud jsme jeli buď do Štrbského plesa či na druhou stranu do Smokovce a Tatranské Lomnice. Naše skupinka se v neděli vydala električkou do Starého Smokovce, kde jsme přestoupili na další elektríčku do Tatranské Lomnice, v infu koupili vizitky a šli na lanovku, kterou jsme vyjeli s přestupem na Skalnaté pleso, kde jsme vystoupili a prošli celé okolí včetně Skalnaté chaty, observatoře, Enciánu. Měli jsme zarezervované lístky na 14,40 hod na Lomnický štít. Lístky se po třech hodinách zápasení povedly zarezervovat ještě z Česka Martě a Věrce. To byl první úspěch a teď ještě počasí. A i to nám vyšlo. Do 14.00 hod byl v oparu, mlze. Ale nahoře nás mají rádi, a tak se opar pozvolna vytrácel a my měli na Lomničáku úžasné výhledy. jak jsme byli neštastní, že máme lístky až tak pozdě, tak nakonec to naopak bylo dobré. Měli jsme na dlani zprava Bielanské Tatry včetně Jahńačího štítu, na který Marta vzpomínala, protože ho zdolala v r. 2014 s Jirkou, Kežmarský štít a zleva Ladový, Slavkovský štít a další. Pod námi jsme viděli Teryho chatu s plesy, Popradské sedlo, Smokovec a v dáli Poprad. Kežmarok a.......

V pondělí jsme ze stanice Popradské pleso po modré vystoupali k odbočce na symbolický cintorín obětem Tater, jež byl otevřen v r. 1940, byl to světový unikát. Bylo zde 60 dřevěných křížů detvianského řezbáře jozefa Fekiača, alpinárium a kaplička s oltářem z dubového dřeva a olejomalbou Znášanie zraneného horolezca od O. Štáfla. Dnes zde křížů a nápisů hojně přibylo. Z cintorína jsme došli k Popradskému plesu s chatou a od ní stoupali a stoupali do sedla pod Ostrvou, na vrchol Ostrva 1984 m, kde jsme se vyfotili a dál pokračovali přenádhernými místy většinou vrstevnicově po červené magistrále k Bitozovskému plesu. Náš Vojta 10letý se zde i vykoupal. Sice to neměl v úmyslu, ale pak byl rád, protože bylo vedro. Původně si chtěl jen namočit nohy jako my, ale uklouzl po kameni a bylo to. Zde jsme se rozdělili. Někteří sestoupali po žluté prudce dolů na TEŽ do Vyšných Hágů a my šli dál kamenými upravenými cestami /Obdiv těm, kteří je v takovéto výšce udělali./ nebo po suti do Sliezského domu. I Vojta to dal! Zde jsme si dali výbornou polévku a sešli po silnici - to byla nuda - do Tatranské Polianky a dojeli do Vyšných Hágů. Vojtu s Maruškou svezl majitel do zastávky a ti jeli o vlak před námi do naší chaty. Mělo to ještě dozvuky, neboť Maruška nám volala, že nechala v autě hůlky, ale nakonec se ukázalo, že je nechala na naádraří, tak si je tam druhý den vyzvedla. Od tohoto dne jsme všude na Marušku volali při odchodech hůlky, hůlky, což pomohlo im ostatním. 

Z Hágů jsme chodili po žluté přes obec Štola, kde jsme byli dvakrát na skvělém teplém jídle. Měli výborné halušky, střapačky, pirohy s brynzou a další. Výborné a levné, kolem 4 eur.

V úterý jsme se vydali do Štrbského plesa a kléčebnému domu Pod Soliskom u plesa, od ní po červené k Jamskému plesu. Dnes s námi jel i správce Vojta. Cestou nás trochu děsilo množství uschlých smrků. Pozůstatky vichřice před 16 lety. Kolem nich už se naštěstí všude zelená nálet či vysázené stromky. U Jamského plesa, kde jsme odpočívali, jsme se bavili pozorováním malých kačenek a Vojta jim dal trošičku kousíčků housky. Vrátili jsme se na odbočku a po modré pomalu sestupovali kolem Bílého Váhu dolů. Z modré jsme přešli na žlutou. Kolem studánek, množstvím rozmanité flóry přešli na zelenou a po vrstevnici došli opět k domu Pod Soliskom, kde jsme se rozešli a každý dle svých zájmů dojel a došel na naší chatu. Prohlédli jsme si Štrbské pleso včetně obcházky kolem plesa, skokanských můstků a lanovky. Večer jsme poseděli u táboráku, který kluci připravili. Prudce se ochladilo, takže jsme se přioblékali a nosili si i deky. Bylo nám všem příjemně a díky Marcelce, Marušce a Hele jsme si i pěkně zazpívali. Nejpozději, už za stmívání se nám vrátila Maruška K., která byla až na Zeleném plese. Dojela autostopem. Šikulka.

Ve středu někteří dojeli do Popradu a dál do Vrbova na koupání v termálu. My se vydali elektríčkou do Štrbského plesa a lanovkou k chatě Pod Soliskom, abychom vystoupali na vrchol Solisko 2117 m. Svítilo sluníčko, ale foukal studený vítr, takže se hodila bunda i čepice. Stále jsme stoupali a stoupali, krásné výhledy, potkávali hodně mladých a doknci i s malými dětmi. Nabídla jsem malému drobému chlapčiskovi s tatou bonbon a musela jsem se smát, když se zeptal a to můžu, je to bezlepkové. Smála jsem se proto, protože mám bezlepkovou vnučku a vím co to je. O to raději jsem mu dala ten bonbon. Na vrcholu samozřejmě foto, kochání, kousek jsme popošli po vyšlapané cestě po úbočí a vrátili se, protože byla neznačená, i když bychom se dostali na žlutou. Sestoupali jsme dolů k chatě, vlevo po modré na rozc. Škutnastá polana, odtud po žluté, místy podél Furkotského potoka dolů do Štrbského plesa. zde jsme si zašli posedět a nahlídali čas, takže nám vláček ujel. Nakonec jsme jeli autobusem pohodlně až k naší chatě. Z Vyšných Hágů pěšky po žluté domů. Ten večer nám vesničan říkal, že tam byl u popelnic medvěd a divil se, že tudy chodíme. Chodili jsme i nadále a měli štěstí, že jsme žádného nepotkali.

Ve čtvrtek jsme si dali odpočinkový den. Jeli jsme do Starého Smokovce, lanovkou na Hrebienok 1285 m, odkud jsme chodili pěšky po známých klasických místech Tater. nejprve jsme šli k Bilíkově chatě, po červené k Obrovskému vodopádu, Zamkovského chatě, kde jsme pobyli. I když zde bylo hodně lidí, jako vždy, tak je to tu krásné a nejde sem nejít. Někteří pokračovali po červené dál na Skalnaté pleso pod Lomničákem a my šli dolů zpět k Obrovskému vodopádu a k Rainerově chatě - meka Tater, kde jsme si prohlédli kroniku, nechali pozdravovat legendu p. Petera Petrase, který tu bude v sobotu a je mu 73 let. Dali jsme si společný přípitek Tatranský čaj a scházeli podél Studeného potoka po žluté s mnoha úžasnými vodopády. V Tatranské Lesné jsme nastoupili na elektríčku a jeli domů. Večer jsme si udělali oheń na rozloučenou. Opět jsme si zazpívali, malou odměnu dostali kluci Vojta a Tomáš coby nejmladší účastníci a budoucí turisté, Marcelka jako naopak nejzasloužilejší účastník a správce Vojta jako velké poděkování za to, že o nás tak svědomitě pečoval.

V pátek jsme s těžkým srdcem šli na poslední túru. Dojeli jsme do Štrbského plesa, které jsme si prohlédli a od lanovky po žluté krásnými lesy převážně borovicovými místy podél Mlynického potoka došli k plesu pod vodopádem Skok. U jezírka jsme se nasvačili a začali stoupat. Nejobtížnější místo bylo vedle vodopádu na řetězech, ale zvládli jsme to bez problému i s občasným příjemným osvěžením - kapky z vodopádu. Po výstupu po řetězech jsme stoupali stále nahoru, občas i vodou až jsme se ocitli jako v pohádce na louce plné žlutých zářivých květů blatouchů a upolínů. Lehli jsme si zde a kochali se vší tou nádherou kolem nás včetně modrého nebe. Bylo zde několik malých jezírek, mokřiny a Malé Kozie pleso a Nízké kozie pleso. Dál už jsme nešli, prože bylo dost hodin a někteří se obávali sestupu po řetězech, ale nakonec jsme vše beproblémů zvládli a v klidu došli do Štrbského plesa. Nádhera. 

S některými jsme se rozloučili večer, protože odjeli na noc nebo jeli brzy ráno. No a my si sbalili, abychom si ještě užili poslední den na Slovensku. Po snídani jsme šli po cestě podél chaty, přes potok Poprad, louku, kde se pásly krávy, které jsme ráno slyšeli bučet, když je vyháněli na pastvu, došli jsme k zatopené pískovně. Chtěli jsme se vykoupat, ale paní nás upozornila, že je to rybářský revír a koupání je ještě dál. Tak jsme si namočili nohy, voda byla čistá a studená. Vrátili jsme se do chaty pro zavazadla a autobusem dojeli do Popradu. Nechali si zavazadla v boxu na nádraží a šli si prohlédnout Poprad. Kolem pomníku osvobození s dělem, pomníku generála L.Svobody, galerie jsme došli na náměstí, kde jsme původně chtěli jít na prohlídku kostela mimo průvodcovské hodiny, ale řekli si o tak vysoké vstupné, že jsme to odmítli. Zato jsme si dali velkou a výbornou zmrzlinu. Došli jsme do Spišské Soboty, kterou jsme si s obdivem prohlédli. Od r. 1950 patří mezi památkovou rezervaci. Celé náměstí s upravenými gotickými, renesančními, barokními měšťanskými domy, muzeem, kostelem sv. Jiří, zvonicí to je jedna velká nádhera. Podařilo se nám dozvonit na pana faráře, který sice nebyl doma, ale ujala se nás paní, která nám kostel odemkla a kostelíkem provedla včetně výkladu. Mohli jsme díky ní vidět oltář z r. 1516 od mistra Pavla z Levoče s trojrozměrnou sochou sv. Jiří bojujícího s drakem, nádherné varhany a další památky. Po prohlídce jsme se vrátili na nádraží a v 16.04 pendolínem odjeli domů. Před Ružomberkem nás chytl déšť, ale to už nám nevadilo. Pršelo skorocelou jízdu. Koukali jsme smutně z oken a loučili se. 

Protože se nám pobyt po všech stránkách moc líbil, dohodli jsme se, že se tam určitě vrátíme v r. 2021a projdeme místa, kde jsme nebyli. Tatrám zdar!