Vlčí rokle

Vlčí rokle

Náš první výšlap v roce 2016 jsme spojili s návštěvou a příjemným posezením u šálku čaje včetně cukroví ve vyhřáté chatce u Vendulky. Tím jsme určitě vykročili tou správnou nohou. 2.1. jsme vlakem z hlavního nádraží přes Braník a Davli dojeli do Prosečnice, kde jsme vystoupili. Samotná jízda vlakem byl zážitek. Jeli jsme po trase Posázavského pacifiku, což mluví samo za sebe. Z Prosečnice jsme se vydali po červené kolem žulového lomu a Hornopožárskými lesy vystoupali na rozcestí, odkud jsme šli dál po žluté. Cestou jsme se radovali ze sněhového poprašku. Konečně náznak zimy. A dokonce jsme viděli i prvního sněhuláka. Došli jsme na kraj přírodní památky Vlčí rokle, vyhlášené od r. 1990. Je to strž s potůčkem obklopená původními bučinami, některé buky jsou i 200 let staré, se žulovými balvany, některé dosahují mnoha metrů, kamennými moři. Fantazii se meze nekladou. Nádhera. Na jednom místě jsme šli poblíž zbytků nějakého stavení. Došli jsme ke zpustlé vodárně, na jejíž střeše rostl velký rovný smrk. Obloukem jsme došli opět na kraj Prosečnice a odsud vpravo po silnici do Kamenného Újezdu. Marta zavzpomínala na své mládí, na bývalé plantáže jahod, které zde sklízela, a na další. Zhruba za polovinou vesnice jsme odbočili vlevo a nejprve ulicí, posléze mezi poli došli k chatám na kraji Kamenného Přívozu. Sešli jsme pěšinkou dolů k Sázavě, ale museli jsme se zase vrátit nahoru, protože dole tekl umělý kanál a nešel překročit. Pak jsme zjistili, že tekl až do Maškova mlýna v Přívozu. Touto horní cestičkou s výhledy a skálami jsme došli ke hřbitovu a baroknímu kostelíku sv. Ludmily. Sešli jsme dolů ke starému železnému mostu přes řeku. Přešli jsme ho a šli do vodácké hospody na oběd. Dali jsme si jen pivo a polévku, ale ta tedy byla. Velká pochvala. Přes most zpět a k hospodě U Horů pod mostem, kde jsme si přečetli inf. tabule. Putování krajem Jana Morávka, který se zde narodil 1.5.1888 v rodině hospodského. Na budově má pam. desku a Marta opět zavzpomínala, jak sem jezdila do místní knihovny. Ta už není. Z knih J.Morávka se dovíte vše o těžkém životě zdejších lidí, zvycích, osudech, o vorařích, kteří plavili dříví až do r.1941, o dělnících z žulových lomů. Po naučné stezce mezi náhonem a řekou, ze které trčely všude hlavně kameny, voda téměř žádná, jsme došli do Žampachu ke kamennému žel. mostu dlouhému 109 m, vysokému 42 m. Je to nejvyšší žel. most u nás, dle některých zdrojů i v Evropě. Před ním jsme zahnuli vlevo na pěšinku a podél řeky mezi chatkami a osadami, např. nejznámější Tornádo, došli do trampské obce Luka.  A cestičkami necestičkami nás Vendulka dovedla do své chatičky. Pohostila nás výborným čajem a připili jsme si na nový rok. Protože se stmívalo a měli jsme před sebou kus cesty, museli jsme pokračovat dál. Vendulka nás doprovodila přes Luka na rozcestí na Třeštibok, kde se s námi rozloučila a mazala do chatičky. To je jistota před divočáky.  Cestou jsme potkali divočáky, tak jsme zastavili a dali jim přednost. Právo silnějšího. Došli jsme lesem na první vyhlídku Třeštibok, nádhera. Pak po vrstevnici na vyhlídku Hadí skála a rychle do Petrova, než bude úplná tma. Z Petrova jsme došli do Davle a odtud autobusem na Smíchov. Výlet se vydařil a těšíme se na jeho pokračování.