31. Údolím zlatonosné Kocáby

Účastníci: Jirka, Katka, Marta (15 km)

Od Smíchovského nádraží jsme odjely autobusem č.390 s Katkou a Jirka za námi přijel dalším autobusem. Čekání na startu a zároveň v cíli jsme si zpestřily pitím čaje a kávy a popovídáním si s pořadateli. Po příjezdu Jirky jsme se pustili po modré.

 Přešli jsme  můstek přes Kocábu vlévající se do Vltavy, obešli památnou lípu a šli se podívat ke kostelu sv. Jana Nepomuského, který byl postaven v letech 1911 – 14 ve slohu posecesní romantizující architektury. Nejvíc se nám líbil vstup a věž. Od něj jsme šli do kopce a dále ulicí mezi domky. Překvapilo nás zde množství baráků. Od silnice nejsou vůbec vidět. Za posledním domem jsme odbočili vpravo do prudkého kopce do lesa, jímž jsme došli na lávku nad Štěchovickou přehradou dokončenou v r.1945. Pracuje jednak s průtokem vody /2 kaplanovy turbíny/ a jednak s přečerpáváním vody do bazénu na vrchu Homoli. Plavební komora je evropskou raritou. Hráz, v níž je nejvyšší plavební komora v ČR vysoká 20m, je dlouhá 122m. Její stavbou zmizely známé Svatojánské proudy, dějiště románu M.Majerové „Přehrada“.

   To už jsme šli lesem stále po zelené až k další přehradě – Slapské. Po levé ruce nás celou cestu doprovázela velkolepá, úctu budící naše nádherná Vltava. Cesta nás vedla různými zákrutami, zúženími, po úbočích skal, … s výhledy na stříbroskvoucí řeku. Prošli jsme i úsek, kde byly ve skalách vykutané tunýlky, aby se zde dalo vůbec projít. Zkrátka moc se nám tyto cesty líbily, byly trochu adrenalínové. Dokonce jsme  potkali i pár cyklistů, kteří zde nemají co dělat. Možná chtějí rozšířit řadu nešťastníků. Mohli jsme si přečíst několik informačních tabulí naučné stezky, ale mnohé by potřebovaly opravit.

   Prošli jsme bývalými trampskými osadami z 1. republiky – Na Fáberce, Ztracenka, pod Slapskou přehradou Svatojánskými proudy. Osada Ztracená naděje stála na počátku trampského hnutí. Před zatopením území byla část přestěhována výš. Dnes je zde hřiště se srubem a totemem, pár /myslím pět/ chatiček, oprýskaná inf. tabule, kotva. Toť vše.

   Také jsme minuli několik dřevěných chatiček, které byly vidět i na protějším břehu. Některé byly obydlené, ale mnohé byly prázdné až polorozbořené. Škoda jich. Je zde zapomenutý svět, ani elektřina zde není a to se mladým lidem dnes nelíbí a nechtějí sem. Tatam je doba, kdy každý byl ochotný vše tahat na zádech a na lodích.

   Elektřina je až dál, až v osadě Svatojánské proudy, kde je zakopaná v zemi, takže zde nejsou vidět žádné dráty. Toto a další zajímavosti nám řekla starší paní, která zde u cesty ve Svatojánských proudech prodávala pohledy. Koupila jsem si u ní turistickou známku a pohledy. Dala nám pěkná razítka a i s manželem zavzpomínali, jak zde kdysi – ještě po 2.sv.v. bylo živo. Byl zde hotel, restaurace a jezdili zde velké pramice, do kterých se vešlo i 200 lidí. Dnes zde, tedy zatím, nejezdí ani parníky výletní, protože je zde málo vody, neboť opravují přehradu ve Vraném.

   Od Svatojánských proudů /dříve peřejnatá část toku Vltavy s vyčnívajícími skalisky byla postrachem plavců a vorařů/ jsme došli k soše sv. Jana Nepomuckého z let 1721. Byla postavena jako památník mnoha utonulým. I ta byla přemístěna výš. Dnes stojí pod hrází Slapské přehrady. A pod ní stojí v křoví /takže není ani pořádně vidět/ tzv. Ferdinandův sloup z r.1634. Obě sochy stály na začátku Svatojánských proudů a připomínaly zplavnění Vltavy z Českých Budějovic do Prahy pro lodě dopravující sůl a kámen a pro vory. Teď už je vám jasné, podle čeho byla pojmenovaná tato místa.

   Za sochou jsme přešli na druhou stranu cesty a po mnoha schodech vystoupali a došli kopcem do obce Třebenice. Ta vznikla při stavbě Slapské přehrady 1950 – 57. V restauraci jsme si dali výborný oběd a po modré pokračovali kopcem nad Třebenice. Lesem jsme došli na rozcestí Kolna, což je nejvyšší místo původní staré cesty do Svatojánských proudů, kudy vedla nejstarší značená turistická cesta v Čechách. Červená spojila 11.5.1889 přístaviště parníků ve Štěchovicích s nástupištěm výletních lodí na začátku Svatojánských proudů, které stálo nedaleko sochy sv.Jana Nepomuckého. Byla to jedna z nejnavštěvovanějších tras.

   Odtud jsme pokračovali po červené lesem - chvíli po rovince, pak stále dolů zpět do Štěchovic ke kostelu a do cíle. Autobus nám jel za hodinku, tak jsme se šli projít po vesnici. Po mostě z r.1937 - 39 s jedním betonovým vrchním obloukem o rozpětí 111m jsme přešli na druhý břeh a šli po asfaltové cestě podél Vltavy k přehradě. Viděli jsme nějaké nadšence stavět vor.

   Pochod se nám opět moc líbil. Další pěkně strávený víkend s mnoha poznatky, jsme zase bohatší. Děkujeme pořadatelům.

zapsala Marta