44. Tříkrálová Okoř

Účastníci: Marta a Věrka

V sobotu jsme se s Věrkou vydaly na Tříkrálovou Okoř, tak se Věrce splnilo jedno malé přáníčko v novém roce. Počasí nebylo úplně ideální, foukal silný vítr, trochu jsme zmokly a trochu nasněžilo.

Hned po ránu bylo veselo. Seděla jsem na lavičce na Masarykově nádraží a vyhlížela Věrku, bylo jasné, že vlak nestihneme. Za chvilku mi Věrka volala, že autobus má zpoždění, a tak jsme jely dalším vlakem. A i ten nám málem ujel, protože jsem si seděla a četla a málem propásla okamžik, kdy Věrka nastupuje do vlaku. To byl fofr, už jsem pádila. Naskočila jsem a Věrku našla. Konečně jsme se setkaly. V klidu jsme dojely na start před školu ve Veleslavíně, zaplatily 30,- kč a vyrazily po vlastním značení ulicemi a dále Šárkou a Nebušicemi. Trasa vedla opět stejnými místy jako každý rok. Mohli by pořadatelé udělat změnu. Po silnici Tuchoměřická jsme došly na křižovatku se sochou sv.Václava, od níž jsme pokračovaly dále po silnici, a pak zahnuly vpravo do lesa a došly k rozcestí sv.Juliána, kde jsme si udělaly svačinovou pauzu. Nad námi každou chvilku letělo nějaké letadlo a připravovalo se k přistání.

Lesem jsme došly do Tuchoměřic, kde nás zaujala velká vila s vánoční výzdobou v podobě Dědy Mráze v životní velikosti. Na konci plotu stál opravený křížek, který se nám líbil mnohem víc. Těch bylo cestou ještě několik a každý byl opravený a jiný. U některých stály vzrostlé stromy s lavičkou.

Došly jsme ke kapli v Číčovicích, kde jsme si jako každý rok mohly koupit pití a klobásu. Odtud jsme šly po červené až na Okoř. V restauraci jsme si daly kontrolní razítko a podívaly se na test, který jsme neřešily a šly do hradu. Hned za vstupní bránou jsme si mohly prohlédnout různé dravé ptáky a poslechnout si něco o nich od sokolníka. Na bidýlku seděl obrovský výr velký, něžná sova sněžná, mladičká poštolka a další. Na nádvoří se u ohně ohřívala skupina šermířů.

Po prohlídce jsme pokračovaly po modré kolem vypuštěného rybníku přes Noutonice, Velké Přílepy, Statenice, kde je bývalý zámek a dnes slouží jako řeholní dům. Dále přes Únětice, ve kterých jsme si šly prohlédnout kostel a četly si tabule o archeologických vykopávkách. Kolem rybníků jsme došly do Tichého údolí s mlýny na Únětickém potoce. Kochaly jsme se divokou přírodou, spadlými starými stromy, až jsme došly k vyhořelé restauraci Maxmiliána, kde to kdysi žilo. Tam to vypadá. To už jsme byly na okraji Roztok, kde v zámku s muzeem byl cíl. Za vstupem nás přivítali Tři králové. V cíli jsme si nabídly domácí buchtu a šly na nádraží. Vlak nám ujel před nosem, tak jsme čekaly na další.

Pochod nebyl špatný, ale vede stále stejnými místy. Nejdůležitější je, že se Věrka podívala na Okoř.

Marta