Severní stezka - z Kraslice do Horní Blatné

V pátek 18.4. jsme se konečně vydali na další etapu Severní stezky. Vše jsme měli promyšlené, ubytování zajištěné. Zvolili jsme cestu autem do Varů, kde jsme ho nechali na parkovišti u autob. termálu. Měli jsme čas, takže jsme se v čekárně žst Dolní nádraží najedli. V 9:40 jsme odjeli autobusem přes Loket do Sokolova. Hrad Loket jsme objeli kolem dokola a zavzpomínali, jak jsme tu byli na výletě ještě s Bohouškem. V Sokolově jsme prchali na vlak 10:32 hod, protože autobus měl zpoždění. Ve vlaku s námi jel mladý stezkař, který jel také do Kraslic. Utíkal před námi a držel nám dveře. V Kraslici lilo, tak jsme chvilku čekali, najedli se, oblékli a vyšlápli do deště, který nás provázel celý den. Prošli jsme centrem na žlutou značku. Po ní jsme pozvolna stoupali lesem krásnými lesy, ale protože lilo a byl opar, tak jsme z té nádhery moc neměli. Koukali jsme na cestu pod pláštěnkami. Ze skalní vyhlídky nebylo nic vidět. Vtom mokru jsme ani nezahnuli na Kočičí skálu. Došli jsme k útulně, kde jsme se schovali a i trochu přestalo pršet. Obdivovali jsme bytelnost, praktičnost útulny. Do knihy jsme napsali pochvalu a vydali se stoupat dále. Na chvilku jsme se zastavili na místě, kde bývala Nová Ves, na což upozorňoval inf. panel. Dnes tu jsou pěkné chaty, skoro všechny stejné. Chvilkami jsme se zastavovali, abychom se vydýchali a počkali na sebe. To už jsme měli boty téměř celé promočené. Věrka to důmyslně vyřešila sáčkami přes vršek bot. Cestu lemovaly dřevěné pěkné sochy neznámého autora, což bylo zvláště v tomto poušmournu velmi milé. Od Fišerova pramene jsme šli dál po zelené. Sešli jsme se zase všichni u odbočky na Špičák 991 m n.m.. Je to nejvyšší vrchol Sokolovska. Já s Věrkou jsme se tam vydali. Miloš šel obětavě s Alešem dál, protože Aleš nechtěl stoupat na vrchol a zpět. V dešti bylo hloupé čekat. My jsme nelitovali, přeci tam musíme, sem už se nepodíváme. Cesta byla příjemná a vrchol také. Byl označený křížkem a kótou. I zde byl přístřešek. Nějací lidé byli v něm. Pokochali jsme se, vyfotili, výhledy nebyly a šli zpět. Po chvilce jsme dohnali kluky. Chvilkami skoro po vrstevnici, chvilkami mírným klesáním lesem jsme vyšli až na pláň, kde byla vidět Přebuz, náš dnešní cíl. Příjemnou cestou jakýmsi úvozem lemovanou vřesy, které byli jen připomínkou toho, že okolo Přebuze je Pírodní památka Přebuz s vřesovišti. Prošli jsme kolem bývalého dolu Ritter na cín s upozorněním poddolováno, nevstupovat. Je zde nějaká vyšší budova s dokonce novými okny, kolem zbytky zdí, zarostlé jámy. Kolem pěkných udržovaných chalup jsme došli na rozcestí s kapličkou a hledali Kovářovu boudu. Neměli název, proto jsme ji minuli a šli kolem ní dolů. Ale jen kousek. Marta se podívala na mapu a byli jsme v obraze. Na chatě nebyl sice název, ale byla tam hlava bývalé slavné Poldovky Kladno,kterou mi pamětníci známe. Asi to dříve byla rekreační chata Poldovky. V restauraci jsme vyzvedli klíče od pokojů a šli se ubytovat. Majitelé byli velmi příjemní. Vše mokré jsme pověsili na schodiště, boty vylili a dali na topení. Věrka měla něco mokrého, něco skoro suché. Já měla mokré částečně kalhoty a bundu zvenčí, totálně boty. Šla jsem ve vodě. Aleš měl skoro vše mokré. Miloš měl úplně vše mokré včetně věcí v batohu. Jediné měl suché náhradní boty, které měl v igelitu v batohu. Ale bylo skvělé, že topili a ráno jsme měli vše suché. Po ubytování jsme sešli do hospody a dali si s chutí pivo a jídlo. Bylo skvělé. Mezitím došli další stezkaři a hosté. Na ráno si domluvili snídani a do hajan. Začalo zde být živo, plno. Ráno jsme se vydatně nasnídali, zaplatili, rozloučili, před chatou foto a šli za velmi malého mrholení po zelené z obce ven.

Kolem louky jsme došli na kraj lesa. Po vyjití z lesa jsme měli jít dál okrajem lesa, když si Martza uvědomila, že jsme neviděli Zuzífkovu lednici pro stezkaře. Tak jsme se vrátili na silnici s koncem či začátkem Přebuze a šli údajně k lednici, ale po chvilce se Marta podívala do mapy a zjistila, že jsme kolem už šli, hned skoro po vyjití z chaty. Nechtělo se nám jít zpátky, tak jsme se vrátlili k lesu a šli po zelené. Ale mrzelo nás to. Pláněmi jsme došli k mostu přes říčku Rolava. Za mostem jsme šli po rovince širokou cestou upravenou pro cyklisty. Rolava zde tvořila meandry. Dnes nepršelo, takže jsme si to užívali. Užívali jsme si nádhernou přírodu - louky, hluboké zdravé lesy, mohutné stromy, hlavně zdravé smrky, buky, škálu mechů a lyšejníků, potoky s čistou dravou vodou Rolavu a Jelení potok. Tak jsme došli v klidu bez honění k přístřešku u Jeleního potoka v oblasti Chaloupek, kde jsme poseděli. Proběhlo kolem nás několik běžců, projelo cyklistů. Asi nahoru na hřebenovku. Pokračovali jsme dál po zelené pasekou. I zde byla malá tabulka s fotografií z bývalé obce Chaloupky. Cestou jsme viděli několik pozůstatků stavení. Rozvaliny, zbytky zarostlého kamení, cihel. Skoro na všech rostly smrky. Ale depresivně to na nás nepůsobilo. Tak to prostě v pohraničí bylo. Šli jsme po cyklo 2000 podél potoka a kochali se přírodou. Aleš řešil zapomenutou lahev na pití, kterou nechal v lednici v chatě. Když se s majitelkou domluvil, tak si oddychl a byl v klidu a my také. Došli jsme k další útulně. A od ní šli dál po silnici. Na kraji Nových Hamrů jsme ze silnice odbočili vlevo na lesní cestu. Šli jsme vrchem nad obcí. Viděli jsme sjezdovku ještě se zbytky sněhu. Vyšli jsme téměř v centru. Kluci si šli koupit pití na zítřejší cestu. V hotelu Seifert jsme se najedli a šli se ubytovat Apartmány. Paní Vaňková nás přivítala a dovedla na pokoj. Ubytování luxusní. Byl zde pokoj pro tři, koupelna, pokoj s kuchyní a postelí pro jednoho. Ta čekala na Aleše. Odpočinuli si, Marta řešila svůj opuchýřovaný malíček dokrvava. Takže byla asi 3x u paní Vaňkové pro obinadlo, nůžky a aby nám ukázala, jak zavřít sprchu. Pustit jsme ji uměli, ale nešla zavřít voda. Tak nám řekla, že po osprchování máme odejít a voda sama přestane téct. To jsou vymoženosti. Když si Marta ošetřila nohu vyšli jsme. Marta pajdajíc. Byla opravdu ráda, když jsme došli na ubytování. Šli jsme se ještě projít k pam. dubu a na skály s ferratou. U dubu s chalupou jsme hledali pěšinku k ferratě. Podle mapy tu měla být, ale nebyla. Vlezli jsme do lesa a našli pěšinku, došli ke skále. Za ní jsme se rozdělili. Věrka s Milošem šli ještě nahoru, já s Alešem šli rovně na sjezdovku a dolů, kde jsme se zase sešli. Došli jsme do centra a zastavili se na kafe v hotelu. Potom jsme šli na ubytování. Dostali jsme od majitelky dokonce jidáše. Marta odpadla, my se dívali na pohádku S čerty nejsou žerty.

Ráno jsme se odpočinutí nasnídali. Marta si ošetřila nohu a řekla, že také půjde, že to musí zvládnout. Rozloučili jsme se s p. Vaňkovou. Po zelené jsme pokračovali nahoru ke kostelu, pak po silnici jsme došli na křiřovatku s křížem, kde se odbočovalo vlevo po zelené. Začali jsme stoupat lesní cestou opět krásnými lesy nahoru na rozcestí Pod Čihadlem s turistickým ukazatelem. Zde jsme potkali dva turisty, kteří šli také po červené jako my, ale na druhou stranu. My šli doprava po čerevné hřebenovce. Dnes dokonce svítilo sluníčko, takže jsme oblečení postupně odkládali. Zpočátku jsme stoupali, potom jsme šli vrstevnicově, pak sestupovali. Chvilku jsme šli po silnici, v zatáčce s dome na rouzcestí Vlčina jsme šli opět polní cestou. Tou jsme došli na kraj Horní Blatné. Když jsme podešli železniční most, tak nás zaujala chalupa, před kterou byli chlapi různé věkové kategorie a pletli pomlázky. Na křižovatce jsme šli rovně do centra. Cestou nás ještě zaujal bazar, kam jsme vlezli. Bylo zde množství rozličných věcí. Na zpáteční cestě na vlak si zde Věrka koupila koženou menší kabelku. A to už jsme byli na náměstí, které jsme si prošli. Je to památková městská rezervace. U obchodu vedle radnice se nám líbily kupecké staré váhy, ve kterých byly kytky. Od paní jsme se dověděli, že v muzeu nad náměstím seženeme vizitky. Takže další cíl byl jasný. Zde byla velmi příjemná starší paní. Když nás viděla s batohy a zjistila, že jdeme stezku, byla celá radostná, že ji jdou i my starší, že nejdou jen samí mladí. Řekla nám, že ji také jde a chybí ji jen tento kousek od Horní Blatné do nejzápadnějšího bodu. Šla to z opačné strany než my. Takže jsme si popovídali a všichni naladěni na stejnou notu. Ale je mnohem lepší než my, poněvadž spí i venku a má na zádech plnou polní. Je dobrá. Neradi jsme se s ní rozloučili a šli dolů do penzionu Bohemia na jídlo. Dobře jsme se najedli a šli pomalu na vlak do Karlových Varů, kamjsme dojeli kolem 16:00 hodiny. Když už jsme byli ve Varech, tak jsme došli kousek k muzeu Becherovky. Bylo hezky, měli jsme čas, byli jsme spokojení, tak jsme v kavárně poseděli a náši pouť jsme zapili betonem a panákem becherovky s příchutí grepu. Na další etapu. Po dojití na parkoviště vedle autobusového terminálu jsme s eporali s automatem na placení parkovného. Uf, povedlo se a my odjeli z Varů za navigace Marty. Cestou jsme ještě zastavili v Andělské Hoře, kam jsme vystoupali. Zříceninu hradu opravují asi dobrovolníci, což se jim k radosti nás všech daří. Rozloučili jsme se s Krušnými horami v dáli a dojeli večer domů. Tato etapa se nám všem moc moc líbila. Nádherná příroda, místa, hodní lidé. Rozhodli jsme se, že se sem příští rok vrátíme na více dní.