Poutní cesta Blaník-Říp, III. etapa Sázava-Kouřim

Vlakem jsme dojeli do Sázavy. Po vystoupení hledala Marta kudy kam. Chtěla jít po žluté na most, ale někdo se zeptal skupinky u stánku na cestu do centra, a ta nám řekla, že máme jít do podchodu a tudy do centra. Tak jsme tak nakonec šli, což nebylo nejlepší, měli jsme opravdu jít po žluité, ale zase to bylo dobré pro Věrku. Byla jí zima, cetsou jsme došli k prodejně, kde si koupila punčocháče, a bylo vše vyřešeno. Ještě jsme si prohlédli místní jakýsi blešák a zírali jsme, co zde nabízeli za "krámy". Došli jsme ke klášteru, kde jsme se zdrželi, protože jsme čekali na otevření pokladny kvůli poutnímu razítku. Mezitím jsme si prohlédli areál včetně zahrady se základy původní kostela sv. Kříže. Po otevření pokladny jsme si dali razítko do deníčku, vzali si mapky III.etapy a vydali se po modré. Na jedné z křižovatek jsme měli dobočit vlevo, ale přešli jsme ji a šli špatně rovně. Po chvilce si to Marta uvědomila, proto jsme se vrátili a odbočili správně. Začali jsme stoupat. Míjeli jsme jednu z chatek, když na nás pán volal, že jdeme špatně. Měl bohaté zkušenosti s turisty. přišel k nám a sáhodlouze nám vysvětloval, že zde každý bloudí. Odbočovací tur. značka byla špatně namalovaná. Takže jsme se kousíček vrátili a šli nahoru podél plotu k lesu. To bylo poslední dnešní kufrování. Stále jsme stoupali lesem nahoru a nahoru. Na jednom rozcestí jsme šli kolem křížku s povídáním o sv. Prokopovi, později kolem Petrova pramene bez kapičky vody. Na kraji obce Vlkančice jsme si sedli k odopčívadlu, abychom se najedli a počkali na všechny, neboť jsme se roztrhli na tři skupinky. Ta třetí, Vašek s Helou. stále nešla. Volali jsme jim. Když to konečně zvedli, tak nám jsme se dověděli, že v lese odbočili, hledají houby a půjdou zpět do Sázavy. Terén, počet km 24 bylo opravdu náročné. Zvedli jsme se a šli dále po modré po silnici, později lesy, ale bohužel stále po asfaltu. Cestou jsme viděli houby a nádherné muchomůrky. Nechtěli jsme je sbírat a nosit je. Marta si nesla košík, ale chtěla sbírat houby až před koncem cesty, aby se  s nimi nemusela tahat. Z rozc. Pod Červeným kopcem jsme šli po žluté. Došli jsme ke krásnému místu s rybníčkem a chatou pro rybáře, kde jsme poseděli. V obci Krymlov v místním společ. domě měli senioři nějakou oslavu i s muzikou, tak jsme se k nim přidali, poněvadž jsme měli hroznou chuť na pivo. To nám natočili. Hráli pěknou dechovku. S Věrkou šili všichni čerti. Pokračovali jsme podél silnice, kde byli obsypané hrušně hruškami. To už jsme šli po zelené až na rozc. Ostrák, kde je hájovna a u ní se pásli oslíci. Od 18. stol. do r. 1945 zde bývalá velká mufloní a dančí obora. Po přejití hl. silnice do Kostelce jsme došli okrajem lesa a mezi sady do zvláštní obce Molitorov se dvěma zámky. V prvním Diblíkově jsou stáje s koňmi a byty, ve druhém Molitorově nevíme. Byl uzavřený pro veřejnost. Zvenku měl honosný vstup se dvěma sochami psů. Škoda, že nelze vidět interiéry, protože architektem zámku byl Jurkovič. To už jsme byli kousek od Kouřimi. Došli jsme za stmívání na náměstí k astronomickému středu Evropy, uličkou k autobusové zastávce Kouřim, ZŠ, kde jsme si opravdu rádi sedli na lavičku. Čekali jsme asi půl hodiny na autobus do Ždánic, kde jsme přestoupili na autobus do Prahy. Tato náročná etapa byla také moc pěkná, vedla hl. přírodou a vesničkami, takže jsme museli dojít do Kouřimi, nebyla možnost zkrácení na dopravní spoj, nebyla nikde hospoda. Protože máme všichni nějaké zdravotní problémy, byli jsme rádi, že sedíme v autobuse a že jsme to dali. Hurá. Těšíme se na pokračování další etapy z Kořimi.