Po stopách sochaře Levého

V sobotu jsme se vydali v tom žáru na výlet po stopách sochaře Levého autobusem z Holešovic, cestou přistoupila v Mělníku ještě Hela, a společně jsme dojeli na aut. nádraží do Štětí, odkud jsme se vydali do centra a do infa, kde jsme si přidali zátěž do batůžků. Po prohlídce kostela sv. Šimona a Judy jsme šli stále po žluté směr Želízy. Prošli jsme Štětí a po silnici došli do malebné vesničky Stračí. Na návsi jsme poseděli pod starými vrbami na lavičkách u uzamčené studny, posvačili, někteří se převlékli do kraťasů. Zde jsme se poprvé pozdravili se skupinou turistů též z Prahy. Později jsme se potkávali, neboť šli stejnou trasu. Za vesničkou jsme se ponořili do lesů, což bylo velmi příjemné. Vystoupali jsme ke kapličce Mariánské a po chvilce rovinkou ke kapličce Hraběcí z r.1720, která je značně neudržovaná. Název má podle tragické události, kdy zde nespokojení sedláci zabili majitele panství Claryho. A to už se začaly v lese objevovat úžasné pískovcové skály, kvůli nimž jsme se sem vydali. Pokračovali jsme dále po ŽTZ k místu, kde jsme se zašli podívat k jeskyni Mordloch. Jsou v ní i dřevěné postele, takže se zde můžete vyspat a uvařit si něco dobrého na ohništi před jeskyní. Za ohništěm je skalní útvar zvaný Sedm chlebů. Vrátili jsme se zpět a pokračovali po žluté k velké skupině pískovcových skal, odkud na nás hleděla zvláštní hlava s ústy a velkýma očima - že by E.T.? Mimo jiné zde byl posed a na rohu skály byla vydlabaná malá místnost. Lesem jsme došli k rozcestí, kde se připojovala modrá, ale my šli stále po žluté až k dalšímu dílu Levého, k devítimetrovému Hadovi s patrnou hlavou, tělem a sekerou nad ním. Nádhera. Cestou dále jsme sledovali každou skalku, protože jsme měli dojít ke Sfinze, a protože jsme si představovali Sfingu velkou, tak jsme málem přehlédli malou hlavu Sfingy, která je hodně poškozená, kdysi byla i barevná. A není dílem Levého. Po chvilce jsme došli k monumentálnímu dílu Václava Levého, ke skupině hlav, mezi nimiž byla i Harfenice, a za nimi je k vidění prostorná kaplička a další hlavy. Bohužel vše je opět dost zdevastované. Po chvilce jsme došli na rozcestí s modrou, kde se od nás oddělila Hela, aby byla v Liběchově dřív na autobusu, ale to se nezdařilo, protože když jsme sestupovali po žluté do Želíz, zazvonil telefon a Hela nám oznámila, že běží za námi, protože nějaký chytrák jí řekl, že tudy cesta do Liběchova nevede. Takže jsme se opět setkali a společně sešli do Želíz, kde jsme si dali v Zájezdní restauraci výbornou dršťkovou polévku. Pan číšník nás fascinoval svým přístupem a obsluhou. Připomenul nám film dle  Karla Poláčka Hostinec U Kamenného stolu. Až pojedete okolo určitě, se zastavte. Jen jsme bohužel neochutnali místní výborné rohlíčky, už byly pryč. Snad příště. Hela zůstala na autob. zastávce a my šli dále po žluté do pořádného kopce ke známým, devět metrů vysokým  Čertovým hlavám z let 1841-1846, které lze vidět i ze silnice od Mělníka, protože je svah vykácený. Zde jsme se sešli zase s Alenou, která nás na začátku Želíz opustila a šla do kempu pro vizitky, takže díky ní je máme. Opět nádhera. Jak jsme od soch sestupovali dolů do Želíz, tak jsme se několikrát ohlédli a hlavy se nám líbily čím dál víc. Opustili jsme žlutou a šli po modré obcí, později jsme prudce stoupali lesem, až jsme došli k dalšímu úchvatnému místu Klácelka, ale bohužel též značně poškozenému. Zde jsme se zdrželi. Poseděli jsme a zaposlouchali se do textu o historii tohoto místa, který nám přečetla Renáta. Seděli jsme u nohou Jana Žižky, Prokopa Holého, Zdeňka Zásmuckého, kochali se třemi trpaslíčky kujícími zbroj blanickým rytířům. V místnosti, jež bývala letním obydlím spisovatele F.M.Klácela, který jezdil k majiteli zámku Veithovi v Liběchově, obdivovali stěny ozdobené výjevy postav z bajky o lišákovi. Jsou zde též patrné zbytky krbu. Z příjemného stínu lesa jsme šli asi 200 m po okraji silnice a u autob. zastávky jsme prudce zahnuli a vešli do neudržovaného areálu Boží Vody na pravém břehu Liběchovky. Jméno má podle pramene, nad nímž nechal postavit  hrabě Pachta kapličku r.1750 a v její blízkosti lázeňský dům, kde dnes sídlí rybářství, což je patrné všude. Odsud jsme došli kolem kempu a dále alejí do Liběchova, kde jsme vešli do zámeckého parku. Dříve zde bývaly výstavní prostory Náprstkova muzea. Zámek byl navrácen původním majitelům, sbírky vystěhovány. Při povodních 2002 byl areál poškozen a dnes chátrá.

Zde jsem se rozdělili. Většina jela zpět do Prahy, protože bylo opravdu velké vedro a to nejhezčí jsme viděli. Marta s Jirkou ještě neměli dost,  a tak popojeli dvě stanice do Mlazic, odkud po zelené pokračovali přes Chloumek do Mělníku. V Chloumku se posilnili v restauraci Bowling club a po červené došli na nádraží Mělník. Cestou obdivovali kvetoucí pole se slunečnicemi a výhledy do kraje. Slunce pomalu zapadalo, ozařovalo slunečnice a za nimi vystupoval obrys Řípu. Nezapomenutelný pohled. Výlet se vydařil a příště se musíme vrátit do Chloumku po jiné trase a zajít na lesní hřbitov a k nejstarší lípě v kraji s obvodem 7 metrů!