Kdo nejel Ploučnici a s česnekem, není vodák! - víkend

Ve dnech 28.-31.8. jsme se vydali s přáteli vodáky na splutí asi 54 km nádherné říčky Ploučnice s břehy plnými rákosí, kde meandr stíhá meandr a vrbičky máčejí své vlasy v chladné vodě. Tok sténá ve svém zářezu v jílu, aby byl posléze zpestřen kmenem nízko přes řeku, ne-li ponořen přímo ve vodě. Jedna překážka za druhou, kdy se sed často mění s lehem. Pojď, smoč pádlo v mých vlnách a vychutnej si pocit znovunabytého štěstí a rovnováhy. Poper se se mnou a splyň se mnou. Dokázal jsem to, jsem vodák. Peřeje a šlajsny tu téměř nejsou, ale voda teče a teče, žádný olej, musíš okamžitě reagovat na veškeré změny. Naučí tě perfektně ovládat loď a třídí vztahy a charaktery. A naše skupinka obstála na výbornou! Vztahy si lepší neumíme představit a každý jeden člověk pohodář, kamarád, pracant, srandista, no prostě vodák. Bylo nám ty tři dny pospolu moc dobře a těšíme se na splutí další říčky.

Někteří již ve čtvrtek přespali na hřišti s hospůdkou v Novinách a my ostatní jsme dorazili v pátek ráno. V noci byla pěkná zima, takže jsme se po ránu posílili lokem něčeho a  výborným gulášem, do kterého si mohl každý přidat česnek, který jsme všichni dostali od Hynka na krk. Poctivý český. Sbalili jsme a pěšky došli za průrvu, kam přijel náklaďák s loděmi. Za deště jsme nasedli a vydali se k průrvě. My, co jsme jeli poprvé, jsme sledovali, kudy plout, abychom projeli a neudělali si ostudu. Zdařilo se! Necvakli jsme se. Pokračovali jsme dál do Mimoně korytem nové řeky, protože původním korytem se už dávno nejezdí. Od Martina víme, že je to tam hezčí a jsou tam skály. Ale zde se nám také líbilo. Koryto není široké, proto voda opravdu teče, což nás mile překvapilo. Vede mezi samými stromy, kořeny a je zde spousta kamenů. Občas jsme se museli sehnout pod stromem přes říčku. V Mimoni jsme vystoupili u mostu a šli do Dřevěnky na oběd a doplnit zásoby. Všem doporučuji. To už nepršelo. Odsud jsme jeli dál až na Boreček se stánkem občerstvení. Po delší debatě jsme zde nakonec zůstali, protože se festovně rozpršelo. Předtím jsme ještě stačili vyndat lodě, dojít na dříví, obléknout se a také poprvé postavit hotel U 5 pádel /přístřešek z plachtoviny na pádlech/. Takže my nováčci už teď víme, jak vypadá. Musím přiznat, že se nám spalo jako nemluvňatům i přes noční zimu. Nám zima nebyla. Seděli jsme do noci u ohýnku a povídali si. Ráno jsme si na vařiči udělali čaj a sbalili. Já jsem poprvé v životě viděla ledňáčka. Tady je tolik poprvé. Vypluli jsme na nejhezčí úsek. Žádná hospoda, strava z vlastních zásob včetně pitné vody. Jeden meandr za druhým až do Žíznikova a džungle džunglovitá. Neustále kormidlujete, shýbáte se, nevidíte za roh, co na vás čeká, stále ve střehu. Paráda! A to jsme bohužel chytili dost velkou skupinu lodí, což mi vadilo. Každou chvilku se nějaká zasekla a my potom tudíž také, protože se jí nebylo kudy vyhnout. Museli jsme couvnout a čekat, pakliže bylo kam couvnout, neboť za námi se štosovaly další lodě. To bylo jediné, co mi vadilo, jinak nádhera. Jedné naší lodi uplavalo pádlo a cizí lodi se zachytilo pod dno, takže na sebe pokřikovali, ale posádka cizí lodě nechtěla zastavit a tvrdila, že pádlo nemají. To jim to trvalo, než jsme je donutili! A druhá nešťastná příhoda – větev sebrala našemu kamarádovi foťák. On si toho nevšiml, nebyl čas pro kormidlování, a pak už bylo pozdě. Ploučnice si vzali svoji daň. O tom jsme se dověděli všichni na polední zastávce na louce. Každý jsme se najedli z vlastních zásob. Naše posádka měla výbornou pražskou šunku z konzervy s chlebem a čaj. Byl zde strašně vysoký jílovitý břeh, takže se našemu kamarádovi povedlo spadnout při výstupu do vody. Dál následovaly zase meandry, ale ne v džungli, nýbrž převážně mezi loukami s vysokými břehy porostlými vysokým rákosím, takže jsme neviděli na ty louky a lesy. Slyšeli jsme a občas viděli spoustu ptáků. Dojeli jsme také k jedinému jezu, který jsme chutí sjeli a kochali se pohledem na ostatní vodáky. Zde jsem zjistila druhou ztrátu, ale naštěstí si ji Ploučnice nevzala. Našla jsem náušnici zapíchnutou na sedačce v podprdelníku. Ani nevím, že mi ji nějaká větev chtěla vzít. Takže jsem měla větší štěstí než kamarád s foťákem. Dál jsme dopluli v pohodě do cíle do kempu, kde jsme opět postavili hotel U 5 pádel. Přivítaly nás zde labutě s mladými. Zde byly i sprchy a restaurace. Dojedli jsme náš guláš a šli na pivo. Poseděli jsme, zhodnotili plavbu a domluvili se na další. Ráno jsme se rozloučili a vydali se domů. Do Lípy, jak jsme původně chtěli, jsme nepluli, protože, ti co to znají, říkali, že už je to nuda a jez, kvůli kterému se to plulo, je už nesjízdný, opravený tak, aby se nedal sjet, což nám vodákům bohužel dělají.

Ahóóóóój!

Marta