Harrachovka - víkend

Pátek

Vyjeli jsme z Černého Mostu  z nástupiště č.3 v 8.30 hod. Díky Tomášovi jsme měli místenky, takže jsme seděli až do Harrachova do stanice Sklárna, ze které jsme šli pěšky se ubytovat do chaty Harrachovka, partnera pochodů. Nechali jsme si batohy v recepci, převlékli se do turistického a šli na autobus do Desné. Ale předtím jsme se ještě prošli po Harrachově. Ve vile Riedlově bylo info zavřené, a tak jsme šli po cyklo kolem chalup k přehradě. Došli jsme k rozcestí s památníkem obětem záplavy, přešli můstek, prošli okolo porcelánky, napili se cestou ze studánky a sebrali spadaná jablka. Vstoupili jsme do lesa a tím došli až k Protržené přehradě k naučné tabuli a štole. Dál jsme pokračovali k bývalé hrázi a dolů na bývalé dno. Obešli jsme ji, vyfotili a šli dál lesem po žluté na Mariánskohorské boudy. Za památnou lípou jsme odbočili vlevo na 365 Mariánských schodů a po nich jsme sestoupali zpět do Desné. Škoda, že nás celou cestu provázela mlha a chvílemi mrholení.

Protože jsme měli čas do odjezdu autobusu vydali jsme se ještě ke hřbitovu a dál po asfaltové cestě k hrobce Riedlově, ale bylo to dál, než jsme počítali, takže jsme nakonec měli velmi málo času, proto zůstala většina na zastávce a já rychle pospíchala dolů po hlavní silnici k hrobce. Už se stmívalo, takže byla osvětlená. Stojí na kraji lesa na kopci a její obyvatelé stále sledují život v Desné. Bohužel už jsem nestihla vylézt až k ní. Příště.

V Harrachově jsme si dali batohy na pokoje a šli se najíst do hospůdky s příznačným názvem Chaloupka. Vůbec jsme si nepřipadali jako v restauraci, ale jako u babičky. V malé nezakouřené místnosti s praskajícím ohněm nás obsloužila starší paní. Všichni jsme si dali něco smaženého a Tomáš si ještě dal šest topinek. Paní napřed nechápala, ale přinesla je. Tak voněly, že jsme si nakonec ještě přiobjednali a dali jsme si je všichni.

Sobota

Druhý den jsme se po velmi vydatné snídani – švédské stoly – vydali Harrachovem dolů a šli do infa, kde jsme si chtěli zamluvit na internetu místenky, ale bylo zavřené, tak jsme šli dál a šli jsme okolo Krkonošského muzea, kde byla velmi ochotná slečna a díky ní jsme měli ty jízdenky.

Odsud jsme pokračovali po modré přes most přes hlavní silnici a vstoupili do lesa na Liščí stezku pro děti s různými úkoly. Došli jsme k můstku přes Mumlavu, za ním k rozcestí, na kterém se šlo vpravo k Hornickému muzeu a vlevo k vodopádu, kam jsme mířili my. Šli jsme podél úžasné klikatící se Mumlavy, přetékající přes různě veliké kameny, a my fotili a fotili. Byla sice trochu mlha, ale během dne se ztrácela, a když jsme vystoupali nahoru na krkonošské louky, tak až do večera svítilo sluníčko a bylo nádherně.

Stále po modré jsme došli k rozcestí s odpočívadlem a my šli vpravo až ke Krakonošově snídani. Odtud jsme pokračovali dál po modré do kopce lesem po cestě složené z kamenů. Touto podobnou cestou jsme pak ještě šli nahoře. Obdivovali jsme jejího tvůrce. Musela to být dřina, takto vysoko a tak pečlivě vyskládat cestu z kamenů.

Starý vzrostlý les se svými velikány se postupně měnil v porost klečových borovic. A to už jsme se svlékali, tedy kromě Katky, která je velmi otužilá a téměř vždy šla v krátkém rukávu. Na vrcholku jsme šli po vrstevnici až k dalšímu známému rozcestí na náhorní planině západních Krkonoš U čtyř pánů. Zde se nám otevřely neopakovatelné výhledy na Krkonoše české i polské. Na chvíli jsme si sedli a kochali se pohledy. Viděli jsme i Sněžku, Vrbatovu chatu, Luční boudu a nějakou boudu v Polsku. Chodilo zde mnoho lidí a i s kočárky, což nám vysvětlil jeden místní horal, že jede autobus ze Špindlerova Mlýna  na Vrbatovu boudu a odsud se dá jít krásnou cestou až k pramenu Labe. Tak proto ten Václavák. Špindl byl celý zahalený mléčnou mlhou – inverze -, zatímco nás hřálo sluníčko.

Když jsme došli k Labské boudě, nejdřív jsme se šli pod ní podívat na Labský vodopád. Výška vodopádu je 45 m a dalších cca 200m padá voda stěnou Labské rokle do Labského dolu. Také krásný zážitek. Od něj jsme se vrátili k boudě a zařadili se do velké fronty na polévku. Věrka s Katkou zůstaly venku na sluníčku. Dali jsme si gulášovou za 45,- kč, ale protože jsme se s Tomášem špatně domluvili, zaplatil ji ještě jednou. Dokonce jsme se zde setkali s jedním členem Palaii, se kterými jsme byli na vycházce minulou sobotu.

Po obědě jsme pokračovali dále po červené k prameni Labe. Zde bylo také mnoho lidí. Ale než jsme si stačili prohlédnout jeho okolí, hodně lidí odešlo, takže jsme se v klidu u pramene společně vyfotili. Tento symbolický pramen Labe byl do dnešní podoby upraven v r.1968. Prameny Labe se nacházejí na rašeliništi Labská louka. Studánka je opatřena betonovou skruží. V r.1959 byla na balvanu odhalena plaketa Jana Buchara, znalce Krkonoš. V r.1968 zde byly umístěny znaky 24 měst, jimiž Labe protéká od pramene po ústí. Na loukách v okolí rostou vzácné byliny jako hadí kořen, smilka tuhá, zlatobýl alpský a další. Tímto se mi letos splnil můj druhý sen. Ten první byl pramen Vltavy.

Od pramene jsme šli dále  po zelené  k Vosecké boudě (1270 m). Původně to byl útulek pro dřevaře. Začíná zde Cesta česko-polského přátelství. Dali jsme si něco k pití a pokračovali dolů do Harrachova, kam jsme stále sestupovali lesem až k rozcestí s odpočívadlem, kde jsme byli ráno. Tím jsme se zase dostali na modrou a stejnou cestou jako ráno podél Mumlavy se vrátili za tmy na Harrachovku.

Cestou jsme se zastavili v restauraci U hajného na večeři. Katka s Tomášem tam zůstali a já s Věrkou upalovala do chaty, protože jsme se chtěly po celodenní túře vykoupat v bazénu, což bylo velmi příjemné.        zapsala Marta

Neděle

Ráno jsme opět vydatně a příjemně posnídali v prosklené přístavbě s výhledem na les a říčku.  Protože jsme museli vyklidit pokoje, sbalili jsme se, uložili si zavazadla do místnůstky kadeřnictví a vyrazili jsme na exkurzi do místní sklárny.

Venku nás opět uvítala inverze, takže jsme se rozhodli k prohlídce sklářského muzea. Nádherné skleničky, vázy a všechny možné další výrobky uměleckých sklářů nás doslova nadchly. Z té krásy až oči přecházely. Součástí prohlídky byla i návštěva hutě, kde nás průvodkyně provedla dílnou. Viděli jsme, jak skláři vyfoukávají skleničky a jak se sklo brousí. Celou brusírnu pohání unikátní historická turbína z r. 1937. Vše bylo doplněno výkladem a tam jsme si uvědomili, kolik práce a lidského umu je v těch krásných výrobcích skryto.

Poté, co jsme si prohlédli dílny, zavedla nás průvodkyně do pivovaru, který je součástí sklárny. Zde jsme dostali zdarma kvasnicové pivko a dokonce bychom se mohli v přilehlém Pivním hotelu nechat omladit v pivní lázni. Ale protože jsme usoudili, že jsme krásní dost, prohlédli jsme si ještě na závěr firemní prodejnu a kostelík s oltářem ze zrcadel a se skleněným zvonem.

Mlha se stále držela, ale přesto jsme doufali, že jedenáctá rozhodne. Vyrazili jsme na okružní túru kolem Harrachova. Nejprve na Rýžoviště mírným a poměrně dlouhým stoupáním na rozcestí Studenov. Kousek od rozcestí byl kiosek s občerstvením, kde jsme se lehce posilnili a opět stoupali směr Čertova Hora. Tomáš nás zavedl mírnou odbočkou k tzv. Janově skále. Marta vyšplhala až na samý vrcholek a to nejspíš způsobilo, že se najednou mraky rozestoupily a asi na 5 minut jsme viděli sluníčko a blankytně modrou oblohu.

Pak jsme pokračovali po modré sjezdovce k vrcholu lanovky na Čertově Hoře (1022 m.n.m.).

Podívali jsme se ze skokanských můstků do kotle, kam v zimě skokani na lyžích létají. Podél můstků jsme pak sestoupili zpět do Harrachova. Tomáš nás provedl mezi krásnými penziony, až jsme došli k cukrárně. Tady došlo k fatálnímu rozhodnutí, že Krkonošské muzeum už zkrátka nepokoříme a zvítězila cukrárna. Jediná Marta ještě vyrazila lovit poslední snímky k Mumlavě a my ostatní jsme si dopřáli sladkou tečku.

Před šestou hodinou jsme si vyzvedli zavazadla, rozloučili se s milým personálem hotelu Harrachovka a vyrazili k zastávce autobusu.

Velký dik patří Tomášovi, který nám připravil tak krásný víkend.

                                                                                                                   Věrka