Do Lán na den T.G.Masaryka

Naše velitelka Marta s velkým předstihem avizovala sraz v den pochodu na Hradčanské, odkud v 8:30 h odjížděl autobus do Nového Strašecí. Sešlo se nás celkem 6: Marta č. 1/velicí důstojnice, Helena, Věrka S., Miloš, Marcela a Marta č. 2/Růža. V autobuse jsme byli tak zabráni do hovorů a nových přátelských dvojic, že všichni zapomínáme vystoupit na správné stanici v Novém Strašecí a vystupujeme za mírného deště až na konci města. Máme před sebou první úkol, a to najít nádraží, kde je start. Jdeme po ukazateli, ale záhy se ukazuje, že ukazatel nepokračuje a jsme v koncích. Navigace na internetu nějak nefunguje, každý navrhujeme jiný směr. Nakonec Miloš bere situaci do svých rukou, zastavuje v klidné ulici auto a ptá se řidiče na cestu. Máme jít zcela jinam, než jsme měli všichni v úmyslu, a tak jdeme. Vítr duje, je nám docela zima. Nádraží nikde. Ocitáme se nakonec mezi poli a jdeme cestičkou, která ústí nad tratí. Přejdeme ji po kolejích a záhy projíždí vlak. Konečně jsme na startu v nádražní socialistické cimřičce, kde je ale krásně teploučko. Vybavíme si plán cesty, zaplatíme 50 Kč s tím, že dostaneme v Lánech i ochutnávku prezidentských specialit a zasedáme na nádražní židle. Vytahujeme lahvičky, chleby se šunkou, kafe v termosce, sušenky a ládujeme se.

Ještě, než opustíme start, velitelka mění trasu. Jdeme prý nejdřív na rozhlednu, která má dle místních otevřeno celý rok. A tak míříme zcela opačným směrem, než ukazuje rozcestník trasy, i když žádnou rozhlednu nevidíme. Náhle se ocitáme pod mostem, kde lezeme téměř po stěně, a když na jeho konci vylezeme, v dáli vidíme jakousi věž. Já hlásím, že to bude nejspíš ta rozhledna kombinovaná s vysílačem. Rozhledna to vážně je, kopec před námi. Za 40 minut k ní dojdeme. Je samozřejmě zavřeno a tak se alespoň před plotem ve větru zvěčňujeme na fotce. Pak jdeme po cestě do závětří, kde se objevuje lavička. Tak zastavujeme a Miloš vytahuje své poklady v podobě lahvinek s mokem. Každý si vybere ten svůj. Nejvíc se cení třešňovice, kterou Miloš sám vyrábí a pak ji nosí na pochody, nalévá do kalíšků a nás. Posilňujeme se a vydáváme se k frekventované komunikaci. Řidiči se musí asi divit, co to tam kráčí za karavanu. Silnice nás dovede zpět k nádraží, ale musíme přelézt svodidla. Po hodině jsme tedy znovu na startu a už jdeme určenou trasou. Po zelené přes obec Ruda až k Pilskému rybníku. Pak po žluté značce směr Lány. Cesta ubíhá v pohodě, jdeme ve skupinkách. Já tvořím novou dvojici s milou Věrkou. Celkem pravidelně se samovolně všichni zhoufujeme, vykonáme potřebu v lese mezi hrnci, nádobím a sklenicemi a posilníme se ze zásob. Miloš vytahuje další poklady v podobě čokolád s různými příchutěmi. Šlapeme na Lány a říkáme si, že naše rozhlednové zpoždění bude příčinou, že nedostaneme slibovanou ochutnávku. Jdeme krásnou lesní alejí vzrostlých stromů, kde jsou v pravidelných intervalech budky pro ptáčky. Tato cesta má zvláštní lesní kouzlo a v mé duši probouzí nenaplněné filmařské a režisérské ambice.

Blížíme se do Lán a najednou končí les a my se ocitáme na hlavní komunikaci s kruhovým objezdem, který obchůzkou obejdeme a už jsme skoro v Lánech. Miloš má neduh s kolenem, ale je to hrdina, protože si vůbec nestěžuje. Marcelka se mu věnuje a neopouští ho. Nás

ostatní žene rychle k cíli nejspíš vidina slibovaného jídla, jelikož už je po poledni. Makáme a cestou fotíme různé umělecké lánské artefakty. Kráčíme po Zámecké ulici k cíli a hlavní Marta vzpomíná, jak se kdysi fotila s bývalým prezidentem Klausem, jelikož jí to dovolil, protože řekla, že je turistka. My jako správní turisté chceme vidět zámek, sídlo nejvyšší vrchnosti, ale brány jsou hermeticky uzavřené a střežené ozbrojenými muži. Všechno důležité zřejmě již proběhlo a my u toho nebyli. Počasí je chladné a občas s deštíkem. Kolem 13.30 h již směřujeme ke konečnému cíli – Muzeu T. G. Masaryka, kde se u pořadatelů v cíli dozvídáme, že ochutnávka jídel už není, protože vše je snědené. Možná jsou ještě švestkové knedlíky, které měl tak rád tatíček. Helenka hudruje u pořadatelů na jídelní organizaci, Věrce to nevadí, jelikož bude mít duševní zážitky, já jsem se svým názorem někde mezi nimi. Nechápu totiž, když jsme dostali jako součást pochodového lístku útržek na občerstvení, že se na náš útržek a bez útržku někdo nabaštil. V muzeu se dozvídáme, že už nejsou ani švestkové knedlíky. Obdržíme jako cenu útěchy zdarma alespoň makovou bábovku a kafe. Je tam plno. Ukořistíme stolek, přidáme židle a všichni se zase shledáme.

Pak si každý sólo prohlédneme pěkné muzeum. Je to tam zajímavé a je tam spousta starých fotografií a exponátů spojených s Masarykovou rodinou. My s Věrkou se staneme účastnicemi divadelního děje s partou četníků, kteří s námi zapřádají četnický hovor. Prý co nás zajímá. Já chci znát, kdy se tam stala poslední vražda. Četníci jsou v koncích. Věrka fotí o sto šest. Několikrát spatříme i živého tatíčka v bílé uniformě, který se nám ztratil v místním výtahu, ale pak se zase naštěstí našel. Využijeme situace a ještě před odjezdem si tatíčka ulovíme pro sebe a fotíme se s ním a jeho četnickým ochráncem. Pózují s námi na střídačku a zcela ochotně. Pak udeří 15:15 h a pomalu přijíždí zvláštní autobus, který nás má dovézt zase do Strašecí na vlak. Nevíme, zda jsme se nalodili všichni, protože Marcelka se zasekla na toaletě, umístěné v centru muzejního dění, a způsobila, že my dvě Marty jsme si musely toaletu odepřít. Ve Strašecí na nádraží máme trochu problém, jak se vlastně kupují jízdenky a které si máme koupit. Děláme různé skupiny a kombinujeme hlavy a průkazky, abychom ušetřili korunu. Ještě obdivujeme Masarykův salonek a také zvláštní vlak do Prahy, který veze VIP turisty a do kterého my nemůžeme nastoupit. Nemáme totiž lístek za 500 Kč. Najednou se zjeví další Turbanka Alena s hafanem a ovládne diskuzi. Nakonec zasedneme všichni sborem do vlaku a řešíme, kdo kam pojede, kdo kdy vystoupí, kdo, kde a do čeho zas nastoupí, kdo a kam poté dojede a kdo jak pojede až do domovních dveří. Miloš vytahuje další várku energie, tentokráte ovocíčko a ještě k tomu nakrájené. Zlatý to muž! A ještě vydrží celý den s babama a musí poslouchat ty babské řeči! Velká většina Turbanů vystupuje v Hostivici a směřují na další vláček. Já opouštím Věrku s Milošem a ocitám se poprvé v životě na nádraží Bubny. Strávili jsme hezký, i když trošku pošmourný a studený den. Jen všichni litujeme, že nám zůstaly uzavřeny brány Lánského zámku. Tak snad někdy příště!                                                                                                                    Zapsala: Marta/Růža