Česká Skalice podruhé 26.-30.4.2023

Protože se nám vloni u Babiččina údolí moc líbilo, rozhodli jsme se, že se tam vrátíme. Původně jsme chtěli jet v červnu, ale náš oblíbený penzion Barunka v České Skalici Zlíč byl obsazen. Paní Jelínková nám nabídla poslední týden v dubnu, tak jsme neváhali. Vlakem jsme opět dojeli do České Skalice, kde jsme přestoupili na autobus do Zlíče přímo před penzion. Po ubytování jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedni šli do Skalice a po stopách B. Němcové a my, kteří jsme tam byli vloni, jsme šli pěšky po zelené do údolí k mlýnu a bývalému mandlu, abychom za mlýnem odbočili a došli po malebné zelené do obce Žernov. Na rozhlednu jsme nešli, tam jsme byli vloni, ale šli jsme vesnicí, kde se k nám přidala celkem drzá kočka. Vaškovi, který se usadil na lavičce u úřadu, vlezla i na hlavu. Z cedule na úřadě jsme zjistili, že Žernov byl 3. vesnicí roku v r. 2009. Po silnici jsme došli k léčivému prameni Třtice. Výborná železitá voda. Od něj jsme šli neznačenými pěšinkami obcí, lesem, několikrát přes potok Olešnice. mysleli jsme si, že se budeme brodit, ale byli jsme mile překvapeni, že zde byli lávky. Byli jsme nadšení přírodou, krásnými místy a byli jsme tu sami. Kolem chatiček osady Ostaš, za ní kolem pam. dubu letního jsme polní cestou plné kytiček došli až na kraj Zlíče s chaloupkami, upravenými zahradami, rybníčky a ke křížové cestě s kaplí. Také krása. Každé zastavení je jiné a u kapličky výhled na Rozkoš a Skalici. Vytvořilo ji přes deset sochařů z Česka. Zpátky jsme šli kolem obory s daňky. Večer jsme poseděli v hospůdce penzionu, kde výborně vaří a domluvili se, co podnikneme druhý den. 

Ráno dojel i Mirek s Alešem, ubytovali se a hned jsme společně dojeli autobusem do Úpice, kde jsme přestoupili na autobus do Malých Svatoňovic Cestou Marta volala do muzea K.Čapka, že se k nim chystáme, jak jsme našli na jejich web stránkách, ale byli jsme moc zklamaní, protože nám řekli, že čistí vitríny a dovnitř nás nepustí. Nicméně jsme se nedali a v kulturáku vedle muzea jsme našli pani vedoucí. Po delším vyjednávání jsme se dohodli, že až se budeme vracet z rozhledny, máme jí zavolat a ona, jestli se vrátí z jednání, nám otevře. To jsme pak zkoušeli, ale marně. Takže jsme si prohlédli okolí muzea včetně sousoší bratrů Čapkových, kostela a studniční kapli. Potom jsme začali stoupat ke křížové cestě s Božím hrobem. Zde jsme i poseděli a posvačili. Dále stále po modré nahoru. Několikrát jsme se ohlédli zpátky do kraje. Kolem řopíků, které jsme prolezli, jsme lesem došli k rozcestí Bílý kůň s altánkem, kde se dokonce kouřilo. Seděl zde pán, který rozdělal oheň, což bylo velmi milé. Rádi jsme přisedli, po stálém stoupání si odpočinuli. Mok koloval kolem. Po zahřátí jsme pokračovali v cestě na rozhlednu Žaltman. Od ní jsme sešli opět k altánku, kde byl stále pán, a sešli stejnou cestou dolů do Svatoňovic. Všichni jsme se sešli v cukrárně Dášenka, kde jsme neodolali a dali si všichni skvělý dortík. Vojta s Mílou měli chuť na borůvkové knedle, které si dali, ale byly to koupené rozmrazené knedlíky. Nic moc. Otevření muzea jsme se nedočkali, tak jsme se rozdělili na dvě skupinky. Většina šla na autobus do Úpice a menšina šla pěšky. Společně jsme dojeli do Skalice. Někteří si šli nakoupit a my si zatím prošli náměstí se sochou B. Němcové a zašli k její škole. Celý den jsme dovršili procházkou k ratibořickému zámku a k Bělidlu. Krásný večer. U jezu jsme se otočili a šli zpět. Poseděli jsme a šli se posilnit na druhý den. Dohodli jsme se, že se rozdělíme na dvě skupinky. 

Pánové se moc nevyspali, protože Aleš tak chrápal, že z toho byli všichni nešťastní. Jedna jela s Milošem autem na Rozkoš a dál na Ostaš. Přijeli spokojení. My dojeli autobusem do Dvora Králového a šli do ZOO. Dali jsme si sraz u vchodu a šli si každý po svém. Jediný Aleš viděl v hlavní budově obrazy Z. Buriana. Sešli jsme se pak u vchodu v restauraci, kde jsme se dobře najedli a společně do centra. Na náměstí nás zaujala májka, kterou jsme viděli snad jedinou, ani ve vesnicích nebyly. V infu jsme si koupili vizitky a nakonec se sešli v cukrárně. I zde jsme neodolali výborným dortíkům. Bohužel, muzeum vánočních ozdob bylo zavřené. Vůbec nás překvapilo množství zavřených objektů. Asi o turisty nestojí. Cestou nás ještě zaujal zámek ve Chvalkovicích, kde mladá B. Němcová chvilku žila.

Čtvrtý den jsme autobusem dojeli do Nového Města nad Metují. Míra se ujal vedení a ulicěmi nás dovedl na Klosovu vyhlídku, odkud byl vidět zámek. Po červené kolem pomníku legionářů jsme šli do Pekla. Počasí nám moc nepřálo, trochu poprchávalo. Ale běhen dne se vyčasilo a nezmokli jsme. Podél Metuje jsme šli nádhernou cestičkou a užívali si přírody. Romaktická zákoutí řeky, meandry, peřejky, úžasné stromy, kytičky, zpěv ptáků, skály,......Marta fotila jak divá. Všichni jsme se zase sešli na začátku Pekla a došli k staré restauraci stejného jména od Jurkoviče. Nádhera. Každý podle svého čekal na otevření. Jediný Miloš se vydal k rozhledně. Uvnitř na nás čekal interiér typicky Jurkovičův a postava velkého čerta. Po obědě jsme šli opět za Mírou po zelené. Chtěli jsme jít jinou cestou. Přesvědčil nás, že to není stoupání, což nebyla úplně pravda. Šli jsme stále do pěkného krpálu lesem, jež byl zpočátku vykácený, takže jsme měli výhledy do údolí. Vystoupali jsme k obci Přibyslav, kde jsme obdivovali úpravu a někteří z nás si vydloubli kousek z ozdobných žlutých trsů do své zahrádky. Odsud jsme šli už po rovince po silnici po žluté na kraj Nového Města.To byli téměř všichni rádi. Sešli jsme do centra na náměstí se zámkem a zase se rozdělili. Někteří šli na poslední prohlídku zámku, někteří do zahrady s nádherným mostem opět od Jurkovič a někteří po městě. Byli jsme moc rádi, že otevřeli zahrady, protože je měli mít zavřené. A právě na ně jsme se těšili nejvíc a hlavně na most. Prohlídka zámku, jak slečna průvodkyně řekla, je opravdu ojedinělá. Nádherný nábytek od Jurkoviče, dále secesní výzdoba a do toho kubismus. Nábytek krásný, ale vše přeplácané až kýčovité, nevkusné. Marta měla poznámky, což slyšela samozřejmě průvodkyně. Tak si vyměnili názory a šlo se dál. Ty další místnosti v dalším patře byly hezčí, méně přeplácané, jednoduché a celkem pěkné. To už se dalo. Zámek vrátili majitelům, rodině Bartoňů. Okolo zámku jsou sochy "trpaslíků" od Brauna, které byly původně na Kuksu, ale o nich průvodkyně a další zaměstnanci nic nevěděli. Taky dobré. Po prohlídce jsme se rozeběhli po náměstí a okolí a dali si sraz u zámku. Náměstí hezké, jinak pusté, prázdné. Domy jsou hl. renesanční, zbytky hradeb, kostel Nejsvětější Trojice, Mariánský sloup, socha zakladatele města, cestou na autobus jsme minuli barokní klášter a zaujala nás u hradeb zajímavá soška Metuje. Miloš také došel a čekal na nás u nádraží u kafe. Večer jsme díky Milošovi poseděli u ohně. Cestou jsme koupili buřtíky a chleba. Míla přivezl z domova i bednu dřeva. Dohodl se s majitelkou, která nám půjčila železnou nádobu coby ohniště. Příjemný večer. Aleš odjel do Prahy na den otevřených dveří rozhlasu. Pánové se vyspali, nikdo nechrápal. Opět jsme někteří šli spát pozdě, ale to nikomu nevadilo.

Čekal nás bohužel poslední den. Sbalili jsme, dali zavazadla Milošovi do auta. Rozloučili jsme se s Vojtou, který odjel domů, měl to daleko a s přestupy. Také Míra se s námi rozloučil. Ten se vydal k Adršpašským skalám. My dojeli do Jaroměře, kde se přidal Aleš a šli jsme do pevnosti Josefov. Příjemnou cestou přes lávku a zelení jsme došli na kraj pevnosti, kde nás zaujal divný konec valů. Později jsme od velmi znalé průvodkyně slyšeli, že zde bývala brána. Nejprve jsme šli na prohlídku podzemí. Ta byla úžasná. Potom jsme se rozdělil a dali si sraz. někteří si vzali zavazadla, rozloučili se a jeli domů. A my v pěti šli do města do opraveného muzeu Wenkův dům. Krásný bývalý obchodní dům od arch. Gočára. potom už jsme odjeli směr Praha a cestou se zastavili na jídle. 

Užili jsme krásné společné chvíle, více se poznali. Poznali další místa v tomto nádherném kraji. Bylo nám dobře.