37. Krajem kamenů

Účastníci: Jirka, Eva, Věra, Marta

 V 8.00 hod jsme všichni odjeli autobusem z Knížecí na Smíchově do Petrovic, kde v ZŠ byl start a i cíl dnešního našeho poznávání. Celý den nám na cesty i necesty svítilo sluníčko. Z cíle jsme vyšli okolo desáté ráno. Zvolili jsme 20 km trasu. Jelikož se rádi couráme a kocháme, museli jsme se tentokrát kochat rychle, protože nám poslední autobus do Prahy odjížděl v 16.45 hod a ten jsme tudíž museli stihnout. Tak honem.

 Prošli jsme zámeckým parkem, kde nás zaujaly dřevěné sochy /zbyly zde z Petrovického řezbování ve dnech 22. – 24.7.2011/ a nahlédli jsme do prázdného podzemí, které je asi občas využívané při akcích. Před ním bylo momentálně prázdné i podium. Celý park je ve stavu rekonstrukce, po které bude určitě pěkný a využívaný. Uvidíme za rok. Za parkem jsme prošli mezi domky, kolem rybníčku, kterých je ve zdejším kraji  kromě kamenů též mnoho. Po celou dobu byla trasa perfektně vyznačená oranžovými fáborky a různými cedulemi, takže se nedalo zakufrovat. A nikdo fáborky nestrhával! Ne jako u nás v Praze.

 Došli jsme k prvním kontrole a zároveň k první zajímavosti – viklanu Husova kazatelna. Dokonce se zde chystala svatba, kterou jsme pak zahlédli z autobusu na zpáteční cestě. Foto a dále lesem po modré a zároveň po fáborcích. Jediná Eva nějak přehlédla viklan a to ji mrzelo. Ptala se totiž kontroly na cestu, aby nám pomohla a viklan mezi ostatními kameny přehlédla. Les byl plný dalších nádherných kamenů. Vyšli jsme na louce a dále jsme šli po silnici na Skoupý, kde byla inf. tabule č.7 Petrovické naučné stezky. Těchto tabulí jsme přečetli několik, protože část trasy vedla po stezce. V dálce jsme viděli jeden z lomů /těží se zde žula/ v okolí. Viděli jsme ho pak ještě vícekrát z různých vzdáleností, neboť jsme dělali kolem Petrovic kolečko. O kus dále jsme se kochali pohledem na hrad ve Vysokém Chlumci, který jsme obdivovali už z autobusu. Je úchvatné sledovat hrad Vysoký Chlumec z různých stran, jež se nečekaně objevuje. Těžko bychom vybírali  místo, odkud je nejpřitažlivější. V roce 1992 byl hrad vrácen rodu Lobkowiczů. Od roku 1998 se hrad stal rezidencí nového majitele. Je jím Riprand, Graf von und zu Arco-Zinneberg. Hrad prošel v předcházejících letech celkovou rekonstrukcí a není veřejnosti přístupný. V podhradí se nalézá známý Lobkowiczký pivovar založený v roce 1466.

  Další tabule byla u Vitína a na vrchu Křemenice. Po cestě mezi poli a po týnčanské silnici jsme došli k Divišově jeskyni – 11. km a 2. kontrola. Zde bylo živo. Mile nás překvapilo množství mladých lidí, dětí a cyklistů, kteří se pochodu zúčastnilo. Praha závidí a přeje. Pro děti zde jeskyňáři připravili jízdu na laně z kopce nad jeskyní údolíčkem pod jeskyni. Pro všechny připravili možnost si prohlédnout jeskyni vevnitř. Můžeme se do ní podívat pouze při tomto pochodu a při pochodu Praha – Prčice. Zájem byl veliký a jeskyně malá, proto nás pouštěli po šesti. Rychlá byla Eva s Věrou, šly hned. My čekali na další várku. Nakonec se dovnitř nepodíval Jirka, protože bylo moc hodin a my museli pokračovat v cestě.

 Vrátili jsme se kousek po silnici zpět a zahnuli vlevo. Prošli loukou ke sloupu el. vedení, na kterém byla značka, a šli ke skalám a do lesa. Zde jsme šli po zajímavé pěšince podél potoka. I když tudy vedla modrá a  Petrovická naučná stezka, měli jsme pocit, že tudy nikdo moc nechodí, že ji vyšlapali pochodníci před námi a že místy pořadatelé vysekali kopřivy, roští,…. abychom mohli vůbec projít, za což jim děkujeme. Konec světa, úžasná příroda. Několikrát jsme přešli po dřevěných lávkách potok až jsme došli k prvnímu z mlýnů – Radošův mlýn. Ani jeden z nich se dnes nepoužívá jako mlýn. Slouží k rekreaci. Další byl Červený mlýn. Měl opravdu červenou omítku a vedle vrat žulovou ceduli se jmény všech mlynářů z rodu Slabů – od r. 1505 do r. 1941, kdy poslední Slaba – Jíří Slaba zemřel  r.1945 v koncentračním táboře. U dalšího mlýnu byla též deska se jmény rodu Míků – 1646 až 1990.

 Další zajímavost nás čekala v obci Kuní. Prošli jsme kolem zvoničky a pěkného malého statku, který někdo opravuje, a šli do kopce podél křížové cesty vytesané do žulových oblých kamenů ak.sochařem I.Kodynem a vysvěcené 29.7.2000 biskupem Mons. J.Škarvadou.

 Lesem, loukou jsme došli k rozhledně Hodětín (často nazývané také Kuníček podle obce, která pod ní leží) – 17. km, 3. kontrola. Vypadala jako loď se stožárem. Zde nás zachránili před žízní. Bylo opravdu vedro a já jsem si s chutí koupila vodu a hned se napila. Po osvěžení jsme vylezli nahoru 550,8 m n.m. Stálo to za to. Nádherný výhled po celém okolí. Jen škoda, že zde chybí cedule s popisem, na co se díváme.

 Koupila jsem si turistickou vizitku a známku a pokračovali jsme loukou a po silnici se stromořadím bílých vzrostlých bříz až do Petrovic. Ty inspirovaly Věrku a tak nám zazpívala a my se přidali.

 Neměli jsme moc času, a tak konec jsme šli takto a ne podle popisu. V cíli jsme dostali pěkné diplomy, odznak pochodu a čajík. Napsali jsme pár větiček do kroniky a šli na autobus. Celý den se vydařil, bylo to prima.

 Více o tomto pěkném kraji a Petrovicích se dovíte z internetu na stránkách obce.

Zapsala Marta