15. Hrabalovo Kersko

Velmi vydatně pršelo, což některé odradilo od účasti. Na Hlavním nádraží bylo plno lidiček, kteří mířili do Prčic, ale my jeli do Nymburku. A protože jsme měli hodinu čas, tak jsme si šli prohlédnout centrum s jeho krásnými hradbami. Před devátou přistavili autobus, kterým jsme dojeli k vesnici Hradišťko, kde nám řidič zastavil a my jsme se mohli jít poklonit panu Hrabalovi k rodinnému hrobu. I zde byly kočky a lahev piva.

Dojeli jsme k pramenu sv. Josefa, kde na nás čekal průvodce, jenž nás provedl cestičkami hrabalovskými křížem krážem. Občas jsme se zastavili a poslechli si zajímavý výklad včetně ukázek z knih. Od pramene jsme šli kousek po červené a zároveň po naučné stezce Hrabalově. Takže jsme se dostali ke Kerskému rybníku, který za 1.republiky žil. Bylo zde koupaliště a restaurace Na Hrázi, která zde stojí i dnes, ale je zde mrtvo a stojí zde dvě novostavby. Kousek za ním jsme šli kolem 1. vykřičeného domu  polistopadového. Dnes ruina. Došli jsme cestičkami mezi chatami k chatě pana Hrabala, který zde sedával venku a psal na svém psacím stroji, který je dnes v muzeu v Nymburce. Byl pověstný tím, že ho nesměl nikdo rušit a návštěvy posílal někam. Dnes patří rodině paní, která se na konci života několik let o spisovatele starala. O kousek dál jsme šli kolem domu a plotu odkud se díval pan Franc v podání R.Hrušinského ve filmu Slavnosti sněženek na děvčata v krátkých bílých sukních jdoucích k tenisovým kurtům a přitom poslouchal svoje dvě ukřičené ženské, před nimiž utíkal do hospody. Okolo slepého ramene Labe s množstvím druhů rostlin – dle spisovatele Labičky – , dále loukou jsme po břehu Labe došli k místu, kde na druhém břehu jsou nepatrné zbytky hradu Mydlovar. Jeden z prvních byl postaven i z cihel. Odbočili jsme vpravo na lesní cestu a došli k menhiru z pískovce. Dřív byl zarostlý křovím a nebyl vidět. Jsou tři názory, proč tu stojí. Kultovní kámen, hraniční kámen  mezi panstvím Přemyslovců a Slavníkovců, navigační kámen pro voraře. Labe dřív sahalo až k němu. Vyberte si. Kolem křížku, na jehož místě stával kostelík, jsme lesem došli k nádherné 200leté borovici zvané Krásná Pepina. To bylo něco pro mne. Úžasná. Vrátili jsme se kousek stejnou cestou zpátky a šli kolem chovné stanici dobrmanů s množstvím štěňat. Toto nebylo úžasné. Došli jsme na rozcestí, kde nám průvodce řekl pár posledních slov o panu Hrabalovi, kterého osobně znal. A už si každý došel k hájovně sám. My jsme šli dál rovně k rozcestí s cedulí „Svícnový smrk“, který jsme usilovně hledali a nakonec našli. Ležel spadlý na zemi v lese. Kdysi byl asi mohutný. Vynikal velikostí a atypičností větví, které rostly vodorovně, a pak teprve nahoru, takže vypadal jako devítiramenný svícen. Začal usychat a v roce 1999 ho skolil vítr.

Pak už jsme došli cestičkami mezi chatami k hájovně. Bylo už 13.30 a tudíž hlad se hlásil. Dali jsme si guláš z divočáka se špekovým  knedlíkem a postřižinským pivem. Bylo výborné. Potom jsme se horko těžko zvedli a šli k ateliéru Kuba, kde jsme zůstali do páté hodiny a sledovali nabitý program. Střídali se zde kapely se soutěžemi, např. o netradiční zavazadlo pana Hrabala. Vyhrála paní, která měla síťovku s kočičími konzervami. Dál se soutěžilo, kdo první otevře lahev piva, nalije do půllitru a vypije. Vyhrála to mladá paní. Mezitím vystoupil režisér Jiří Menzel s Pavlem Novým a Zdeňkem Srstkou. Také vylosovali výherce literárního testu. Udělali jsme ho, ale jak jsme dopadli, to nevíme. Všichni výherci dostali vždy, jak jinak, než krabici s pivem postřižinským.

Domů jsme dojeli večer. Unaveni, ale spokojeni. Já jsem ve vlaku málem usnula. Bylo to moc prima. Doporučujeme – za rok se tam vydejte.

Marta