Výlet do Zákolan, Budče, Libochoviček, Zájezdu, Buštěhradu a Lidic

V neděli jsme se vydali na náš naplánovaný výlet vlakem do Zákolan, odkud jsme došli po červené na náves se sochou A. Zápotockého. Věděli jsme, že se narodil v čp. 19, ale to jsme nenašli. Pravda, moc jsme nehledali. Pak jsme se od průvodkyně na Budči dověděli, že domek je natřený na fialovo - jak je možné, že jsme ho přehlédli!  Ale zaujala nás budova bývalé továrny na výrobu pian značky Dalibor, kde se dnes pořádají kult. akce spolku Dalibor. Po červené jsme došli na návrší Budeč, kde žili lidé už v době mohylové kultury. V 10. st. patřila k hlavnímu sídlu Přemyslovců. Z příkazu knížete Spytihněva I. byla postavena rotunda sv. Petra, později i sv. Pavla.  Koupili jsme si vizitky a velmi příjemná paní průvodkyně nás podrobně seznámila se zdejší historií a osvětlila mnohé z naší historie. Po prohlídce rotundy a okolí nás vzala na novější hřbitov, kde nás zavedla ke hrobu tří významných osobností: pedagoga K.S. Amerlinga, archeologa O. Urbana a zdejšího mecenáše. Od základů kostela, jehož zdivo bylo použito na stavbu zdi nového hřbitova, jsme kolem rozpadajícího se domku hrobníka prošli kolem venkovního oltáře a dál lesem sešli na silnici k viaduktu, kde jsme obdivovali vysokánské  bodláky. Dál na rozcestí Podholí podél Zákolanského potoku, odkud jsme zahnuli na zelenou a došli pod prudce stoupající kopec v lese. Uf, to je nečekané. Začali jsme šplhat. První Iva s Bohoušem. Asi v polovině na nás křikla Eva, která šla vzorně po značce, že musíme odbočit doprava. Tak se Iva s Bohoušem museli zase vrátit pěkně dolů. Po vrstevnici jsme se dostali na lesní cestu a zase jsme hledali značku. Tu jsme našli na druhém konci školky v lese, kam jsme se přes kopřivy prodrali. A to jen proto, abychom prošli kousek lesem, došli k oplocené další školce a zase hezky sešli zpět na zarostlou původní lesní cestu. Nuž malé  zpestření, smáli jsme se tomu. Tudy už hodně dlouho nikdo nešel. Po zarostlé cestičce jsme došli k ohradám koní na kraj Libochoviček. Zde jsme se odměnili u obecního úřadu v pivomatu, který jsme viděli poprvé. Za 20,- Kč a po protažení občanky nám opravdu do kelímku nateklo pivo. Poseděli jsme na lavičkách nad rybníčkem, posvačili, prohlédli si malebnou vesničku a dál po zelené, ale to už spadlo pár kapek. Hlavně že jsme si libovali,  předpověď nevyšla. Když jsme se dostali na cestu v poli, tak začalo lít jako z konve. To už na řadu přišla i pláštěnka.  Jirkovi jsem dala svůj deštník, protože ten jeho byl dobrý leda do popelnice. Promokli jsme a navíc si obalili ornicí nohavice a boty. Strašně to klouzalo. Když jsme z pole vyšli řádně obalení blátem polním, přestávalo pršet. Očistili jsme se, co to šlo, a po krásné kamenné cestě jsme došli k ohradám zvířat z místního ZOO parku Zájezd. Nejdříve jsme došli do místní hospody, kde jsme se odstrojili a objednali si jídlo. Marta si dovolila odložit batoh k velkému obrazu za stolem. Když přišel nějaký pán, tak na batoh upozornil, že to není obraz za tři tisíce. V klidu povídá: “ Dejte ho bez problémů jinam.“ Později zjistila, že to byl obraz malíře Š. Vahaly. Ještě jedna zajímavost. Obraz byl na kolejničkách, takže ho odšoupnul a po schodech za ním vyšel nahoru. Dobrý. Po jídle nás polovina odešla do ZOO, kde bylo několik druhů lemurů, dále nás zaujala spousta různých mláďat. Potom jsme po skupinkách došli po silničce do Buštěhradu ke  zchátralému pivovaru. Bylo už dost hodin, takže do muzea O. Pavla jsme nešli. Kolem bývalého pranýře došli k zámku. Holky šly na autobus a ostatní si prohlédli zahradu zámku a okolí. Pak také došli na autobus. Takže jsme se zde zase sešli všichni včetně Evy a Bohouše, kteří zůstali nejdéle v Zájezdě. My vystoupili v Lidicích a ostatní dojeli do Prahy. Ještě zde pár lidí pobývalo včetně místních, kteří zde byli s dětmi na večerní procházce. To je moc dobře, že se zde život nezastavil, ale naopak. Vše plyne dál. Prošli jsme se pietními místy. U pomníku lidickým obětem bylo položeno mnoho věnců, neboť zde v sobotu proběhl slavnostní akt kladení věnců na počest vypálení Lidic 10.6.1942. Poklonili se dětem u pomníku  M.Uchytilové. Celý areál je nádherně upravený. V sadu kvetly růže, nad námi neustále létala letadla na přistání v Ruzyni. Je to paradox, ale my se tu cítili i přes válečnou tragédii dobře. Potom jsme též autobusem dojeli do Prahy k metru Veleslavín. Myslím, že se výlet vydařil a opět nás obohatil.