Noc kostelů - 2014

Celé dopoledne a pak až do 17 hodin pršelo, místy docela intenzivně. Přesto se nás sešlo sedm k podvečerní procházce mezi pražskými kostely. A nebyli jsme sami, kostely byly plné. Ten den se otevíraly pro veřejnost v 18 hodin a od začátku v každém z nich probíhala kromě samotné prohlídky nějaká akce.

Už dopředu jsme se dohodli, že prohlídku začneme v pravoslavném kostele sv.Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V kostele samotném nám průvodce pověděl něco o historii a v kryptě jsme vyslechli příběh českých parašutistů. V dosti stísněném, studeném a ponurém prostoru jich tam přečkávalo a nakonec zemřelo sedm. Průvodkyně na konci výkladu ve kryptě zhasla, aby nám alespoň částečně přiblížila podmínky, ve kterých naši parašutisté přežívali, věřili ve šťastný konec, který nepřišel. V promítacím sále jsme pak viděli dokumet o jejich příběhu.

Druhým navštíveným kostelem byl katolický kostel sv.Václava na Zderaze naproti přes ulici. Tento vysoký, klášterní gotický kostel přežil jako jediná stavba klášterního areálu, který byl v 19.stol. využíván jako trestnice a kostel sloužil pro uvězněné jako místo útěchy. Tuto páteční noc však zněl koncertem pěveckým.

Zde jsme zjistili, že si můžeme vyzvednout "Záznamník", do kterého můžeme cestou po kostelech sbírat razítka - a to bylo něco pro nás. Obdrželi jsme tedy razítko první a pro druhé jsme se vrátili k "Cyrilovi".

Pak jsme se vydali k Emauzům, kde byl otevřen pouze řeckokatolický kostelík sv.Kosmy a Damiána. Tady probíhalo čtení a my jsme žádostí o razítko nerušili. Zato jsme vešli do opatství a poslechli si zkoušku sborového zpěvu, který se rozléhal po ambitech obklopujících rajský dvůr. Pak nás zdvořile vykázali.

Do protějšího katolického kostela sv.Jana Nepomuckého na Skalce jsme museli vejít zahradou, kde bývají, a ten den i byla, výstavy skalniček. Vchod do kostela dělil od skalniček cattering, kde zněla jen němčina, a ve vchodu nás přivítal kněz s razítkem a kontrolní otázkou, komu je kostel zasvěcen. Po správné odpovědi jsme dostali nejen razítko, ale i bonbon. Samotný kostel je nádherný, menší než jiné, velmi útulný a prosvětlený. Má krásnou atmosféru.

Odtud jsme se vydali ke katolickému klášternímu kostelu sv.Ignáce z Loyoly, který patří jezuitskému řádu. Uvnitř zněl sborový zpěv a pak varhaní koncert a my seděli v lavicích a poslouchali.

Alena

Z kostela sv. Ignáce jsme pokračovali k parku a původně katolickému, dnes pravoslavnému kostelu sv. Kateřiny. I tentokrát, jak poznamenala Iva, jsme došli téměř za tmy a ještě v dešti, což v nás vyvolávalo pocit ponurosti a tajemnosti. A ten byl rozptýlen pobíhajícími dětmi před kostelem. Ten byl postaven na popud Karla IV., v den svátku sv. Kateřiny, kdy zvítězil v bitvě u San Felice. Věži kostela se říká pražský minaret – věž z původního kláštera. Je zajímavé, že poloha tohoto kostela, kostela na Vyšehradě, Emauzy a kostel Panny Marie Na Trávníčku tvoří kříž. Uvnitř jsme se občerstvili teplým čajem, vyslechli poslední zpívaná slova hymnusu a potom si nechali dát razítko do karty.

Chvilku jsme počkali, až největší příval deště ustane, a pokračovali na Náměstí Míru do katolického kostela sv.Ludmily, kde bylo poměrně hodně lidí. Posadili jsme se do lavice, zaposlouchali se do slov herce Josefa Somra a hudebního doprovodu na kladívkový klavír v podání Jaroslava Tůmy. Nádhera. Jelikož už bylo pozdě, šli jsme na tramvaj a domů.

Marta