34. Jarní putování okolím Lovoše

Sešli jsme se ve třech na Masaryčce a odjeli do Lovosic. Protože jsme měli čas, tak jsme si prohlédli náměstí a k mé velké radosti jsem zjistila, že zde roste památná lípa. Pokochali jsme se pohledem na Radobýl a zašli do infa.

Ze startu od cukrárny John, kde jsme museli podepsat bezpečnostní předpis ohledně pohybu po rozestavěné dálnici, nás odvezl autobus v 10.15 hod na skutečný start, což bylo místo na rozestavěné dálnici. Byl zde den otevřených dveří. Byla zde spousta lidí, stánek s klobásami a informačními materiály o Ústeckém kraji. Prohlédli jsme si tunely a poté se vydali po mostě a posléze po silnici k dalšímu mostu u Dobkoviček. Dálnice povede opravdu nádhernými místy. Jsou zde úžasné výhledy na České středohoří, na jeho kopečky včetně Milešovky, Radobýlu, Lovoše a mezi všemi se jako had klikatí Labe, které protéká i kolem Lovosic, které jsou také vidět. Mezi tím je nějaký ten lom a všechny stráně hýřily bílou, žlutou, to jak kvetly třešně, trnky a vše bylo doplněné množstvím vinic. Země to zaslíbená. Praotec Čech věděl, kde se má usídlit. A i osamocený Říp můžete místy zahlédnout.

Za Dobkovičkami jsme kufrovali, ne jediní, neboť díky staveništi zde nebyla žlutá. Nakonec Jirka vyndal mapu a šli jsme podle ní, až jsme zase narazili na žlutou a po ní sešli dolů k Labi mezi lesy s koberci bílých i žlutých sasanek do obce Libochovice, kde jsme po zelené došli na zastávku vlaku, opět ne jediní, takže jsme šli kousek zpátky a dále po zelené tím správným směrem. Chtěli jsme si dát polévku, ale nikde zde nevařili, všude čepovali jen pivo. Pokračovali jsme tedy dál. Úzkou pěšinkou po zelené jsme stoupali po zalesněných svazích Portou Bohemikou. Opět jsme se kochali výhledy. Vyšli jsme nahoře u stavení s vinicemi. Celou tu dobu jsme měli možnost vidět z různých stran rozestavěnou dálnici. V Malých Žernosekách jsme opět nenašli hospodu, ve které by se vařilo, a tak jsme pojedli z vlastních zásob a prohlédli si vesničku. Je krásně upravená s kapličkou a multikulturním centrem z bývalé hasičské zbrojnice. Odsud jsme šli podél potoku Oparenským údolím. Potkávali jsme cyklisty a hodně mladých lidí s kočárky. Zpočátku zde bylo pár domků se zahradami, před jednou prodávali sadbu a jablka. Věrka neodolala. Dověděli jsme se zde, proč mají v okolí na zahradách na záhonech, které byly mnohde značně rozsáhlé, bílé plachty. To proto, aby urychlili růst ředkviček, mrkve,…mají teplo. Člověk se stále učí. Došli jsme k Černému mlýnu, kde bylo velmi živo. Zde jsme si dali zelňačku, koupili turistickou vizitku a šli po modré k železničnímu viaduktu. Za ním vpravo se dá vystoupat ke zřícenině Oparno. Po modré jsme se přibližovali k dnešnímu cíli. Kolem ranče Pod Lovošem, kde se páslo hodně koní, jsme začali pozvolna stoupat. Na rozcestí s nějakou boudou se dalo jít po naučné stezce - malém okruhu či velkém. My jsme šli dál po modré až k jediné vrcholové turistické chatě na Lovoši. Cestou jsme se zastavovali a kochali se výhledy do kraje a pohledem na stromy, petrklíče, podléšky, bílé trnky,….nádhera. To už bylo kolem páté hodiny a začalo se zatahovat, takže na vrcholu, kde by měl být pohled nejhezčí, o ten nás příroda připravila. Asi chce, abychom se tam vrátili. A proč ne? Ještě musíme zdolat Milešovku! V cíli jsme obdrželi diplom s tatrankou a šli rychle dolů do Lovosic po zelené. Bylo to asi 4,5 km a vlak nám jel v 18.00 hod. Nakonec jsme zvolnili s tím, že jede další vlak. Raději jsme se zase kochali přírodou, později zahrádkami. Vyšli jsme u tratě u zastávky Lovosice město, kde právě projížděl náš vlak. Zamávali jsme mu a šli dál Lovosicemi. Na nádraží jsme si dali pivo a jeli rychlíkem, který nakonec ještě stál téměř půl hodiny na nádraží, protože údajně nakládali vozíčkáře.

Pochod se nám líbil i když počasí nebylo úplně to pravé. Podívali jsme se do úžasného koutu naší malebné republiky. Zase jsme o něco bohatší. Děkujeme pořadatelům.

Marta